Blouděním vpřed

Toto bezplatné tábořiště (děkujeme Vídeňským vodovodům a kohoutky líbáme), bývá skoro pořád totálně nacpané.

V Raxu jsme celkem bez potíží dorazili nadost zaplněné parkoviště v Kaiserbrunnu. Chceme si dát nějakou delší cestu s kratším nástupem, kam jsem ještě na svých artrotických nohách ještě schopen dojít. Rozhodli jsme se zkusit Vordere Stadlwand s nástupem cca 20 minut, kde jsou cesty „Brüderlein Fein“ za VI, případně chceme zkusit „Welcome to Stadliwand“ za VII. Ze schémat a mapek je všechno jasné až do chvíle, kdy stoupáme příkopem Stadlwandgraben z parkoviště listnatým lesem, který nás příjemně kryje před pálícím sluncem a hledáme v průvodci zmíněný pramen, nad kterým by měla u mužíku odbočovat cestička k naší cestě.



Pramen tu není a odbočujících cestiček a mužíků povícero, takže jsme z toho jeleni. Zkusíme jednu z cestiček ke stěně. Sláva, někdo tu leze a mohl by nám poradit.



Bodrý Rakušan se třemi dětmi, který se právě chystá do jakési cesty tvrdí, že šestka Brüderlein Fein je právě to, co on poleze a že „Welcome to Stadliwand“ je o kus vpravo. Moc se nám to nezdá. Do šestky s dětmi? Ale z průvodce nic nevyčteme a tak jdeme hledat vedlejší cestu, která má začínat dvojkovým terénem. Kamil v sandálech a já v trekingovkách se s lany na zádech plazíme rozlámaným terénem vzhůru, ale nikde to na konfiguraci z popisu nevypadá. Po dvaceti metrech lezení se už radši u borovice obouváme do lezeček a navazujeme se.



Nějaká cesta tu určitě vede, protože potkáváme skoby. Dolézáme na skoro třicet metrů širokou lesní rampu pokrytou jehličím. Padesát metrů vlevo od nás dobyl tutéž rampu otec rodiny a začíná dobírat povykující děti. Běháme po rampě lesem sem a tam a hledáme marně svou cestu. Našli jsme jen krabici se stěnovou knížkou od cesty „99er Pfad“.



Do Rakous však bohužel ještě nedorazil bohulibý zvyk našich stěnových a vrcholových knížek, psát na začátek popis a nákres cesty, takže kromě názvu stejně nevíme nic.

Od knihy leze Kamil stěnkou asi tak za IV+ na další polici. Já si v lese nacházím také kousek lezení a dorážíme na traverzovou cestičku, po které se podle vyšlapanosti určitě dost chodí. Že by tady už lezení končilo? Procházka lesem s prvky horolezectví to sice nebyla špatná, ale lezení vypadá přece jen jinak. Mezitím dolézá k cestičce i tatík a potvrzuje, že tady opravdu cesty končí.

Domnívá se ale, že leze Bruderlein Fein.

Tedy, tento způsob horolezectví se mi zdá poněkud nešťastným. Slaňujeme dolů a objevujeme první výhodu tohoto hustého, sakra, lesa. Slanit se tu dá odkudkoliv kamkoliv, protože stromů je dostatek. „Welcome to Stadliwand“ jsme nenašli, a tak si dáme „Brüderlein Fein“, když už ho ten tatík uvolnil.



Pádluju od madla k madlu strmou plotnou. Ano, je to moc hezké lezení, ale dost lehké. Od police má jít šestková stěnka a ta čeká na Kamila. Přeběhne jí jako nic.



Ani já nenacházím na další délce problém a jsme na již známé cestičce. Tohle že měla být šestka? Kroutíme hlavami.

Abychom poznali stěnu, jdeme dolů tentokrát pěšky a potkáváme skupinu Čechů a Slováků. Jeden z nich už Brüderlein Fein kdysi lezl a tvrdí, že to není tady, ale o pár set metrů vpravo. Dvojka Rakušanů říká, že cesta, kterou jsme lezli, je „Peternpfad“ za IV a na důkaz ukazuje málo znatelný nápis na skále, kterého jsme si předtím nevšimli. Aha.

Takže rozcvičku máme za sebou a můžeme jít hledat pravý „Brüderlein Fein“. Po delším pobíhání sem a tam v suti pod stěnou a opakovaného studování nákresů konečně nalézám správný nástup, potvrzený i malým nápisem na skále. Protože máme lano šedesátku, lezu první dvě lehké délky v jednom zátahu a dolézám na štand u suťového kotle.



Zrovna když dobírám, suť v kotli nade mnou se samovolně rozjede a kropí nástup lehkým kamenným deštíkem. Doufám, že je Kamil už v traverzu mimo dostřel, protože si do Raxu nevzal helmu a to není ve zdejších končinách moc dobrý nápad. Dolézá ke mně naštěstí v nepoškozeném stavu a přecházíme na štand pod klíčovou délkou.

Šikmo doleva plotnou a pak nahoru. Šestka, teď už doopravdy. Kamil dlouho váhá, do traverzu doleva se mu nechce. Je to trochu zmatečné, protože nýty a skoby vedou zezdola a nevíme, jestli patří k naší cestě.



Nakonec volí cestu hrdinů – neodjištěným lámavým terénem dosahuje vodorovných hodin se smyčkou a doráží na štand. Zkouším na druhém přelézt ten traverz bez nohou a taky mi to moc nejde, Nakonec to vyrvu šikmo doleva nahoru, ale jako první bych to nikdy takhle nedělal. Další délka už je taková vychutnávací, akorát tak těžká, aby si člověk pěkně zalezl, a jsme u stěnové knížky.



Poslední délka vede na cestičku, kterou ale pohrdáme a připravujeme slanění. Když jsme zpátky nad klíčovou délkou, vynoří se z lesa u suťového kotle Honza s Luckou, kteří lezou za námi. To je paráda, protože si pěkně shora nafotíme klíčovou délku. Kamil slaňuje až do kotle, já zůstávám viset nad traverzem, objektivy připravené a čekám na své oběti.

Honza je celkem specialista na plotny a kromě toho má dlouhé ruce, takže po několika pokusech traverz zdolal a jde nahoru podél těch skob, co podle nás patřily k jiné cestě.





Poučení: Je.li cesta psaná VI nebo 5,A0, musí jít klíčové místo ožulit skobou a tudíž musí vést tam, kde ty nýty a skoby jsou, že ano (Ehm…). Slaňujeme dál a jdeme dolů na tábořiště vařit a bydlet. Docela intenzivní a přes ten zmatečný začátek celkem úspěšný den.



Petr Jandík

Text vyšel v časopise Everest léto 2006