Nebezpečí na Obrvégrech

Moje „záchranná akce“ se naštěstí obešla bez těchto pohrom a příčinou k jejímu uskutečnění byl prostý fakt: “být v nesprávný čas na nesprávném místě“. Zajisté znáte tuto frázi, i já ji znám. Dosud jsem si pod ní nedokázal nic moc konkrétního představit, až do mé „záchranné akce“.



S kamarádem z Liberce si občas jezdíme zalézt na Obervégry. Jistě znáte ty pěkné pískovcové věže kousek od Hrádku nad Nisou. Vše začíná slibně. Sluníčko svítí, nebe je bez mráčku a vidina pěkného lezení nás žene vpřed. Když dorážíme na místo, upoutají naší pozornost tři auta Horské služby Krkonoše. „Zřejmě tady maj nějaký cvičení“ pomyslel jsem si. „Když se něco stane, tak nás aspoň rychle zachráněj“ uvažuji nahlas.

Míjíme Smrtku, na které je již rozvěšeno pár chlapů v červených oblecích. My však pokračujeme dál na Libereckou věž. Když začínám lézt, slyším vrtulník a s radostí Honzovi oznamuji, že uvidíme cvičení záchranné akce pomocí vrtulníku. Za chvíli jsem na vrcholu. Naše cesta vedla přímo pod slaňákem, tak si do něj rovnou cvaknu odsedávku, protáhnu jím ještě smyčku, do které cvaknu karabinu s půlloďákem, přes který jistím. Honza začíná lézt a já ho ještě popoháním, ať si pospíší, protože slyším přilétat vrtulník. „To bude super podívaná, polez!“ hulákám na něj.

Po chvilce se vrtulník skutečně objeví, oblétne naši věž, a pak začne prudce klesat směrem k nám. Vrtulník stále klesá až ho mám tak osm metrů nad sebou. Řeknu vám, že je to celkem síla. Stromy okolo se ohýbají jako by to byly slabé proutky, skoro mi to strhne helmu s hlavy, všude se víří mračna prachu a jehličí.



Jak tak ten vrtulník zespoda pozoruji, najednou se z něj vyhoupne chlap a začíná se ke mně spouštět. „Sakra, co to má znamenat? V rámci cvičení se asi musej spustit na každej vrchol“, napadá mě rychle. Chlap se však spouští až ke mně a zoufale máchá kolem mě rukama. „ Ty vole, to je nějaký divný. Co to má znamenat? Co mám dělat? Mám mu podat ruku a přitáhnout ho k sobě? Mám ho nechat bejt? Sakra vymysli něco!!!!!“.

Kašlu na něj a radši křečovitě svírám lano, na kterém visí Honza. Chlapovi se však podaří dostat na polici, kde stojím, a hned se mi vrhá na karabinu od odsedávky. „Co to dělá? Kontroluje, jestli ji mam zašroubovanou? Do prdele, vždyť on se mi ji snaží rozšroubovat!!!!“. Rychle se na něj vrhnu a řvu na něj, že je to moje odsedávka a zároveň se snažím karabinu zpátky zašroubovat. Vypadá dost překvapeně, že se tak bráním, tak na mě taky něco řve.



Hukot vrtulníku však naši verbální komunikaci hravě sabotuje. Chlap se zase vrhá na moji odsedávku, bleskurychle ji vycvakne ze slaňáku a cvakne si ji k sobě do sedáku. Chvíli na to vytřeštěně koukám, pak začnu na něj hystericky řvát. Hlavou mi přitom letí obraz toho, co se stane, když mě začnou tahat nahoru. Mezi Honzou a půlloďákem jsou troje poctivý hodiny a já jsem stále navázanej!!! Dost blbá situace. Živě si představuju, co se stane, až se lano mezi mnou a půlloďákem napne. Honzu to začne protahovat skrz expresku, lano se napne a v tu chvíli se vrtulník propadne do nekontrolovatelného pádu….

Svou situaci shrnu krátce: „A kurva…“

Chlap už dává signál vrtulníku, že letíme pryč. Ze zoufalství se snažím chlapovi ukázat lano, na kterém visí Honza. On to však považuje za další jištění a vrhá se i na půlloďák. Zuřivě mu ukazuji na lano vedoucí za roh stěny, kde trčí nic netušící Honza. V tu chvíli se chlap zastaví, nechápavě si mě prohlídne, zavrtí hlavou, něco zařve a cvakne mi odsedávku zpátky do slaňáku. Vrtulník ho vzápětí odnáší na vedlejší věž, kde na „záchranu čekají ti praví“. Chvíli tam jen tak stojím a snažím se uvědomit, co se vlastně stalo.

Schovejte se, už jsou tady zase!

Vysvětlení je hnedka nasnadě: v nesprávný čas, na nesprávném místě. Posádka vrtulníku si mě zřejmě spletla s „maketou zraněného“ a snažila se mě zachránit. Chvějícím se hlasem oznamuji Honzovi, co se stalo. Ten byl celou tu dobu za rohem stěny, takže z celé události nemohl nic vidět. Ještě chudák ani nedolez a máme nad hlavou další vrtulník! Tentokrát už větší, vojenský. Celá posádka je nalepená u malého okénka a pozoruje nás. Já jim však vidím až do žaludku. Mám sto chutí na ně zařvat: „Leťte už konečně do …!“ Naštěstí si svůj záměr rozmýšlejí a letí zachraňovat svoje lidi.

Značně rozrušen slaňuji a zkouším si urovnat myšlenky. Co se vlastně stalo? Dalo se tomu nějak zabránit? Nevim... Asi těžko. Každopádně se teď, když slyším vrtulník, cítím dost nesvůj:-).

Vláďa Rezek

Tento článek je příspěvkem do soutěže. Ohodnoťte jej pomocí tlačítek dole a rozhodněte, má-li za něj jeho autor dostat lano od Mammuta. Díky.