Za saskými lahůdkami I - Schmilka

Labské pískovcové pohoří, neboli Elbsandsteingebirge, je magická krajina s tradicí udatných mužů, zdolávajících od předminulého století v golfkách a kšiltovce stěny, které nám ještě i dnes leckdy přijdou poměrně odvážné. Za těch více než 100 let, co se v Sasku leze tu vzniklo tolik cest, že zaplnily již šest poměrně tlustých svazků průvodců. Už statisticky je jasné, že jsou mezi nimi jak perly, esence krystalicky čistého a nádherného pohybu, stejně jako hrůzy i humusy. Aby bylo jednodušší se v tom vyznat, jsou cesty v průvodcích označeny hvězdičkami, dvojhvězičkami, ale i vykřičníky, To situaci ale moc nezjednodušuje, protože třeba saský klasik má na nádhernou spáru zcela jiný názor, než lezec od Plzně. Když jsem začínal jezdit do Saska jako začátečník někdy v roce 1977, prozkoumával jsem čtyřky a pětky. Občas padla i šestka, a začínal jsem myslet i na sedmičky a lézt je. Postupně došlo i na osmičky a devítky a následně na budování kapitalismu a několikaletou lezeckou přestávku. Dnes, jako softmover konečník listuji zažloutlými stránkami průvodců a připomínám si podtržené cesty v nich nejen ve vzpomínkách, ale také rukama a nohama, protože si ty nejhezčí lahůdky postupně opakuji s fotoaparátem abych kromě sebe potěšil i ty, kteří teď také procházejí érou sedmiček, ať už cestou na vzestupu, nebo sestupu své momentální lezecké kariéry. Nejblíž hranicím je Schmilka, proto začnu tady.

Do Schmilky se dá dostat libovolným silničním dopravním prostředkem z Hřenska, nebo vlakem z Děčína či Bad Schandau do stanice Schmilka a převozem lodičkou na druhý břeh. Auto se dá odstavit v "zemi nikoho" podél silnice mezi hraničními přechody Hřensko a Schmilka, na placeném parkovišti hned za celnicí za 8 Eur (2023) na den (automat by měl brát i karty, ale nějak se top nikomu nepovedlo). Ze Schmilky hned od výjezdu z prostoru hraničního přechodu vede do kopce dlážděná silnička. Po nějaké chvíli mineme boudičku s pohledy a kalendáři, kde se dá koupit i průvodce a skoro na konci před posledním domkem vpravo musíme nabrat vodu, protože to je poslední možnost. Nahoře voda není.

Monumentální údolní stěnou Neue Wenzelwand vede dnes 12 cest a jistě se tam ještě nějaké další vejdou.

Dál se asfaltka ponořuje do lesa a kopec, sloužící kdysi v dobách levného piva jako vystřízlivovák, vede lesem kolem trafostanice až na rozcestí zvané Zwiesel, kde odbočuje doprava cesta Wurzelweg. Dnes vás ale povedu, stejně jako svoje dnešní kolegy Vláďu a Bubáka, doleva po šipce na Heilige Stiege. Ze široké cesty odbočíme po chvíli chůze na první lesní cestu doprava. Po ní jdeme poněkud delší úsek. Na dalším rozcestí, kde odbočuje pěšina pod Schwarzes Horn a na Rüberzahlstiege jdeme ještě rovně, ale hned za ním opustíme směr na Heilige Stiege a zanoříme se po úzké, doprava odbočující neznačené pěšině do lesa.

Údolí, kterým jdeme, se postupně zužuje a na konci nás dřevěné schody dovedou na písčitou plošinu pod pravým krajem Fluchtwandu k záchrannému boxu. Pohled vpravo ukazuje monumentální, mírně prohnutou stěnu Wenzelwandu, jejíž levou částí vede krásná údolní cesta - Talweg z roku 1949, která je naším dnešním cílem. nejdřív se lesem dostaneme k začátku koutů, vedoucích pod jeskyňku se žlutými výlomy. Dolezeme celkem snadno do jeskyňky a na začátku stěnky vlevo zaštandujeme u kruhu, aby nám netáhlo lano.



Pár kroků za menší dirky a blížíme se k ne sice těžkému, ale přece jen trochu delikátnímu traverzu. Pár smyček nahozených na různé talíře a kyzy pocity celkem zlepšuje.



Na velké polici vlevo nás čeká druhý kruh. Od něj jdeme vzhůru a ukloněnou plotnou ke třetímu, kde na náš čeká hlavní problém cesty - rajbasový zdvih.



Po vyřešení drobného rébusu si i morál sedmičkáře přijde trochu na své, protože další kruh už není a smyčka na sebe nechá trochu čekat. Samozřejmě to ale vyřešíme a jdeme pod komín, jehož ramena odspodu připomínají vystrčené půlky předkloněného obra Koloděje. Naše cesta vede pochopitelně právě středem rovnou tam.



Takovéhle zakončení cesty je v Sasku normální. Tady končí komínem skoro každá slušná cesta. Tenhle má sice poněkud převislý začátek, než se proderete k tušenému vyústění Kolodějova trávicího traktu, a v pravé půlce narazíte na slaňák. Nahoře stojí za to se projít po vrcholovém hřebeni, jehož expozice na obě strany si vynucuje opatrný krok. Polistování v vrcholové knížce dá nahlédnout do zápisů nových cest, jejichž názvy si občas dělají prvovýstupci legraci z kolegů (Null ouvert IXb Jörga Höfera a Manfreda Vogela jako reakce na Arnoldův Grand ouvert Xa na Kreuzturm v Affensteinech)



nebo v únoru dodělanou desítku Grand mit Zweien:



Nepřipadá vám zajímavá záliba prvovýstupců psát klasifikaci arabskými číslicemi, jaké se používají u francouzské klasifikace? Jó, 10a francouzkých, to by bylo na pískovcovou šmarjá... no móc.

Jednu lahůdku máme za sebou. Tak hřebenem zpátky ke slaňáku v Kolodějově pravé. Cestou máme jako na dlani boční stěnu Fluchtwandu a dál vlevo skupinu věží kolem Lolaturmu.



Vrátíme se zpátky k záchrannému boxu na rohu Fluchtwandu a vydáme se pár metrů na druhou stranu, kde se celou dlouhou stěnou táhne další úžasná lahůdka, dvouhvězdičková Häntschelweg za VIIa.

Nastoupíme krátkou, asi třímetrovou spárou a z ní odbočíme doleva na odštěpený hřeben, který má uprostřed stupeň a vede až pod šikmou střechu.

Po nejvyšší části jdeme až pod dva markatní talíře a okolo nich vzhůru k prvnímu kruhu.

Od něj je krásný pikantní technický traverz 4 metry doprava ke druhému kruhu a od něj, přátelé, začíná čistá destilovaná krása. Přímo vzhůru se táhne kolmá, nádherně chytovatá stěna s talíři vytvořenými vodou stékající za dešťů z vrcholového komína.

Talíře se dají obhazovat smyčkami skoro všude, kde vás napadne a každému je líto, že tenhle úsek není alespoň třikrát tak dlouhý.



Nyní následuje na saské poměry velmi pohodlný komín se vklíněným suchým stromem, za který si jedinec se slabšími nervy může také dát smyčku, a místo hodin pískovcových - "Sanduhr" si tak udělat hodiny dřevěné - "Holzuhr". Na konci komína potěší kvalitní lepený dobírák, u kterého se můžeme rozhodnout, jestli vylezeme doleva na stupeň a komínem na vrchol, nebo na plošinku před námi a procedíme se vodorovnně při zemi úzkým komínem na druhou stanu věže rovnou na sestupovou cestu. Druhá možnost je k dispozici jen lezcům s objemem pasu tak do 90 cm a rovněž vnadné lezkyně by mohly mít problém. Tato zkratka vám zkrátí čas, ale upře potěšení z vrcholové knížky. Sestup pak vede doprava do sedélka mezi Fluchtwand a Wenzelwand a odtud to už znáte.


Údolní stěna je dost spletitá. V její pravé části je vidět plotna s hřebenem přilehlým ke stěně, kterým se nastupuje Häntschelweg, stěnka i komín, do kterého ústí.

Kdyby vám VIIa připadalo přece jen příliš triviální, můžete si střihnout narovnávací variantu Kurze Begradigung z nástupového hřebene rovnou ke 2. kruhu. Kdysi to bylo psané za VIIc, ale teď to píšou v průvodci za VIIIa. Také na Wenzelwandu jsou k dispozici i mnohé těžší cesty. Hodně se leze Wandflucht VIIIb, je tu i další hvězdičková sedma Südostweg traverzující z náhorní strany do údolí, potravu tu najdou i desítkáři (Grand mit Zweien), devítkáři (Null ouvert IXb, Zentrum IXc) i osmičkáři.

Pokud si chcete dát něco trochu těžšího a zajímavého na Fluchtand, mohu doporučit Arnoldovu Regenvariante z roku 1978 (VIIc) vedoucí zcela vlevo v průčelní stěně pěknou stěnkou pod střechovým převisem zprava doleva a pak daleko nahoru, kde se na hlavní věž dostanete trojkovým přeskokem a širokým přepadem. Když jsme to kdysi lezli s Irenou a Čertem, udělala z toho Irena propad a my jsme se o ni pěkně přetahovali každý na jedné straně.



Den se nachýlil, cesty jsou vylezeny. Po vrstevnici jdeme po cestičce kolem Fluchtwandu doleva ke skupině Bussardwand, pod kterou je povolený bivak a nad ním, lahůdka všech lahůdek, Direkte Südwand. Ale to si nechám do příštího dílu. Tak dobrou noc a Berg Heil!



Popisy cest z tohoto článku jsou v databázi:

• Wenzelwand - Talweg
• Wenzelwand - Wandflucht
• Fluchtwand - Hänstchelweg

---

Parkování, bydlení

Když přijedete včas, můžete parkovat zadarmo podél silnice mezi celnicemi v Hřensku a ve Schmilce. Další možnost je placené parkování u Labe ve Schmilce za 8 EUR za den. Teroreticky by měl automat brát i karty, ale nezdařilo se ani místním. Spát lze v povolených bivacích, leč od roku 2023 je veškeré přespávání ve skalách zakázané od 1.2. do 30.6. Zákaz je na tři roky, pak se má vyhodnocovat a možná to pak bude zase jinak. Taky lze spát v Česku a dojet do Saska jen na den. Ona i hospoda je dnes pro našince lepší doma.

Reedice, poprvé vyšlo 2. 10. 2006