Když to nejde nahoru, zaplať pánbůh, že to jde dolů.

„Nevy….se …a…to !?!?!“ Doléhají ke mně útržky slov mého spolulezce, jak se snaží překřičet silný vichr a přívaly sněhu, které nám po celý den dělají společnost. Jejich význam je ale jednoznačný. Nahoru nebo dolů? „Nejdřív si musím vzít jiné rukavice, mám asi chycené prsty. Pak se dohodneme!!“ , pokouším se o srozumitelnou odpověď. Konce prstů mých rukavic se již před notnou chvílí změnily v kusy ledu a ani poslední lezená délka ve strmém ledu nedokázala rozpumpovat krev v konečcích prstů natolik, aby se dalo říci, že se do nich vrátil cit. Jako bych se snažil rozvazovat smyčky kousky dřeva, a to není dobré. Sotva otevřu batoh, zeshora se přiřítí nový příval sněhu a většina se mi ho zabydlí mezi relativně suché věci, doposud bezpečně ukryté. „ Do p…..!! To je humus !!“ V duchu se musím smát. Vybaví se mi totiž známá reklama z Montany, na které jsou dva borci, kterak se snaží něco lopatou vyhrabat ve sněhové vánici celí olepení sněhem s optimistickým sloganem: „Zažili jste větší humus ? My ano !!“

Jediná fotografie z výstupu, kterou jsme pořídili je tato. Pak již bylo jen hnusně,
hnusněji až definitivně nejhnusněji co to šlo.

Stojíme tu jako dva sněhuláci, uprostřed stěny a uvažujeme co teď. Lezecké obtíže pravděpodobně končí několik málo metrů nad námi, kde se strmých 70 stupňů ledu rázně pokládá do přívětivější sněhové rampy, po níž je to tak dvě až tři délky na hřeben. Ani ten by neměl být problém. Popis v průvodci říká : „ … III , cca 140 metrů , čas na vylezení 1,5 hodiny .“ V tom znovu temně zahučí vichr a s námi to opět smýkne o zem . A to jsme tady pěkně v závětří za hřebenem !! Neumíme si představit , jak bychom se na něm udrželi a shodujeme se, že o co výše vylezeme, o to hůř a déle budeme muset slaňovat. Je rozhodnuto. Palec imperátora, jeho veličenstva císaře rakouského, samotného Grossglockneru, rozhodl v náš neprospěch a míří nekompromisně směrem dolů a tím směrem se vydáváme i my.



Ještě než poprvé usedneme do slanění, proběhne mi hlavou námaha předešlých dní: prošlapávání cesty po v zimě neudržované silnici z Heiligenblutu na Franz-Josef-Höhe (maličkost: asi 14 km délkových a 600 metrů výškových), odměna v podobě sestupu (cca 200 výškových metrů) na ledovec Pasterze. Mladický entuziazmus, se kterým jsme se vrhli do jeho plání a znovu nabírali výšku, tentokrát již o poznání pomaleji než ráno. Konečně se stmívá a tak můžeme zahodit batohy (teda opravdu nevím, proč toho s sebou musím tolik nosit) a nechat propuknout naše stavitelské vášně. Ochranná stěna z kamenů proti větru je nutností, abychom se ráno nevzbudili zase dole v údolí. Bivak pod hvězdnou oblohou a ráno sněžení. Necháváme desátou rozhodnout. Stále ještě trochu sněží, ale vyrážíme vzhůru (dalších zhruba 800 výškových metrů). Motáme se v ledopádu a k tomu, že musíme dávat pozor kam šlápnout, naši pozornost prověřuje silný nárazový vítr. V SMSce, kterou jsme dostali, se mimo jiné praví : “…. U nás (rozuměj v Čechách) je zákaz vycházení na hřebeny…..” . Tady s největší pravděpodobností taky, jen tu není nikdo, kdo by nám to oficiálně řekl. Ale již jsme na zápraží bivakové chatky nedaleko úpatí stěny, hrneme se dovnitř a doufáme, že navzdory silným ocelovým lanům, kterými je připoutána k zemi nikam neuletí….



A teď je tedy po všem. Vlastně jen po naději na dosažení vrcholu Grossglockneru a na vylezení cesty “Nordwandrampe” . Ostatní legrace ještě zdaleka nekončí…. První, druhá, třetí slaněná délka a najednou není od čeho slanit. Nezbývá než odvážně vkročit do sněhového svahu a doufat, že ve vytrvalém sněžení, mlze a drobných lavinách včas najdeme trhlinu na úpatí stěny, se kterou jsme měli trochu problémy již při cestě vzhůru… Máme ji. Po několika neúspěšných pokusech se v pórézním sněhu podařilo zavrtat vývrtku, která drží tak, že za ní lze se zatajeným dechem slanit vzdušnou délku na ledovec.

V bílé pláni se snažíme najít jediný skutečný orientační bod, který s jistotou a jednoznačně poznáme, bivakovou chatu. Jako bájní mořeplavci přitahovaní k Magnetové hoře a vábeni zpěvem Sirén, mlčky a ztěžka míříme k jejím hliníkovým stěnám. Chce se nám zabouchnout za sebou její masivní dveře a nechat psí počasí venku, schoulit se pod deky a počkat až se to všechno uklidní, děj se co děj. Ale nakonec přece jen někdo z nás nahlas říká: ”Měli bychom odtud vypadnout!“. Jako na povel odbočujeme o devadesát stupňů doprava směrem k sestupu. Věnujeme poslední lítostivý pohled našemu včerejšímu útočišti, ale je nám jasné, že jediné správné rozhodnutí je dolů. Pryč od vichřice a sněžení, pryč od nestabilních svahů, dolů do údolí. A čím níž, tím lépe.

Co bychom dali za to, abychom mohli být někde tady,
ačkoliv ani tady není v syrovém zimním počasí dvakrát přívětivo.

Již na prvním zlomu ledovce ztrácíme iluze o tom, že sestupujeme stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Se „stoprocentní“ jistotou se vzájemně přesvědčujeme, zda jsme těmito místy procházeli nebo ne. Dlouho si ale nic nenalháváme a přiznáváme si, že jsme v …. (někde v ledopádu a nevíme moc kde). Nejasně si pamatujeme skalní žebro, podél něhož by měl být sněhový svah, vedoucí až na ledovec Pasterze. Rozhodujeme se pro něj, aniž víme, jak dole končí….

Dobře to dopadlo. Svah naštěstí vede až na dno doliny a tak již zbývá jen procházka po nejdelším, téměř desetikilometrovém ledovci východních Alp a hlavně, hlavně najít nevýraznou cestičku, jedinou přístupovou cestu, vedoucí ke komplexu parkovišť na Franz-Josef-Höhe.

To se ukazuje jako drobný problém, vzhledem k pokročilé noční hodině, dešti, ve který se díky výraznému oteplení změnilo sněžení, prakticky neexistujícímu značení a tomu, že ukazatel naší energie již dávno bezvládně leží na dolní hranici červeného pole, oznamující prázdnou nádrž. Posledních pár metrů na vrchol stoupání k silnici si připadám jako účastník vyhlazovacího pochodu. Každý krok stojí obrovskou námahu, popadám dech hůř než astmatik a křečovitě se držím zábradlí, abych nebyl sražen nápory větru zpět do temnoty pode mnou. Marně hledáme možnost schovat se v nějakém útulném Winterraumu, ale nic takového tu nenacházíme.

Kdesi dole v údolí se pomalu rozsvěcejí světla Heiligenblutu
a my uléháme ke s pánku s nadějí, že snad všechno dobře dopadne.

Chvíli řešíme filosofickou otázku, kdy má člověk právo vyrazit okno a nastěhovat se do jinak uzavřeného objektu, ale nakonec se spokojíme s výklenkem ve skále na galerii chránící příjezdovou silnici před lavinami. Tady, ve společnosti odloženého stavebního materiálu, směsí pro solení silnic a kontejnerů na odpadky se konečně ukládáme ke klidnému a zaslouženému odpočinku s vědomím, že zítra již bezpečně dorazíme dolů do Heiligenblutu.

Tak tedy : “ Dobrou noc !”