Na Holasu počtyřicáté

Díky skoro jarnímu počasí se lidí sešlo docela dost.


ten svařák ale voní i na tu dálku....


Díky rozmanitosti druhů vstupní suroviny byl každý kotlík vlastně originálem. A sílu to mělo!



Někteří ještě slaňovali, aby si zajistili glejt pro sebe, i své děti.



Pak už stačilo lapit diskutujícího Pštrosáka,



který zasedl k úřednímu stolu a napsal ouřední pštrosí gejt, protože každý, kdo na připravených kvalitních lanech slanil, byl hoden obdržeti od samotného Pštrosáka glejt i s razítkem HO Bohnice se pštrosem ve znaku.


K vidění byl Vláďa Weigner s manželkou. Kdo ještě pamatuje, že přešel napříč Grónsko tahaje za sebou dětský "pekáč" a omrzl v zimě na Mount Mc Kinley?


Jirka Rozmajzl udělal kdysi něco klasických cest na Srbsku a i dnes si nějakou tu pětičku vyleze i bez prstů na pravé ruce a potvrzuje tím heslo "co nemáš, to nepotřebuješ".


Veselý důchodce Pavel Veselý se kdysi proslavil ve Skotsku ďábelským tancem v pohorkách na koncertě skupiny Runrig podle hesla "když už z toho randálu nemůžu ven, alespoň si zatrénuju". Místo jeho tréningu během koncertu bylo vidět i z dálky - jediné prázdné kolečko v jinak našlapaném cirkusovém stanu. Ale jinak je to seriózní vědec a platný člen lékařské komise ČHS.


Jirka Heráf, bafuňář a cvičitel je taky známá postava nejen ze schůzí pražského "Města".


Ne, opravdu nejsem paparazzi. Tenhle polibek manželů Mrchových, tedy vlastně Bleskových, byl právě pro oko fotoaparátu. Láska kvete v každém věku, zvláště je-li povzbuzena svařákem.


Další veterán pamirských sedmitisícovek, ale i schůzovních sálů, Jirka Foltánek.


Můj spolužák z devítiletky, Bořek Zelenka, si v rozverné náladě ořezává klacek na další buřt nedbaje na to, že pečené buřty jsou karcinogenní. V jeho věku je to na pováženou!


Zdeněk Teplý, zasloužilý bafuňář v metodice a cvičitelství organizuje zase zájezd do Meteory. Že bych se připojil?


Na sraz dokonce zavítal i Milan Krauskopf, autor mnoha cest ve Žlebu, Modřínu i ledaskde jinde. Odřené ruce z Vitamínu A na Machovanku v Teplicích, kam nás kdysi s kamarády Korečkem a Dvorským vytáhl, se už dávno zahojily, ale zážitek zůstal zachován. Docela zajímavě jsme pokecali o jeho deseti letech práce na horské chatě ve Švajcu a o jeho pohledu na současné styly dělání cest v Labáku.

Nakonec jsem si i já slanil na Dülfera - opravdu nechápu milovníky starých časů - na kvalitním jednoduchém laně.


Věřili byste, že to místo bez opletu řeže do zadku daleko víc? No a Pštrosák napsal glejt i pro mne.



Zvláště obrázek z prvního zimního výstupu na Holas v osmnáctém století mne zahřál u srdce více naž oheň a svařák. Víte, podle čeho se pozná ostřílený borec holasovských srazů. Ne? No přece má na sobě smyčku a na ní plechový hrnek, aby ho měl stále při ruce, když se sundá kotlík s vínem z ohně na nastane souboj o drahocennou tekutinu. Padl večer, bohničáci sbalili výstavu uplynulých čtyřiceti srazů a nastal postupný přesun do hospody s muzikou a bylo veselo.