Lanzarote

Ale tam, kde hojnost přírody trochu ubrala, vytvořila krásné scenérie z plání zbarvených od šedé až po černou a sopečných kuželů od okrových až po smaragdově zelené. A do toho když vrazíte tři palmy – je to bomba! Čas se tu asi nežene tak překotně, jako všude okolo, protože vesničtí oslové nejsou tak naleštění, ale špinaví a rybářské osady působí tak nějak opravdově. Nic z toho jsme ale netušili, když jsme měnili týden krásně studeného podzimu, nabitého prací a péčí o dítě za nudný týden v teple a konečně sami.



Krajinu Lanzarote tvoří většinou údolí a kužely ze sopečného popela, nebo lávová pole. Erupce v masivu Peňas del Chache před několika tisíci lety vyhloubily lávové tunely, kterými láva stékala do moře a nyní je z nich jedna z nejnavštěvovanějších atrakcí ostrova.

My tam nebyli. Ale byli jsme o pár set metrů dál, kde už po turistech není ani památky a kde jenom nezřetelná stezka nehostinnou lávovou plání dává tušit, že tam něco bude. To něco je díra, která vznikla propadnutím stropu jednoho z podzemních lávových tunelů a vytvořila tak malou lezeckou oblast s názvem „Jameo De La Puberta Falsa“









Je tu asi 15 cest, vesměs převislých, vytrvalostních, ale většinou po pěkných chytech. Lezení po ztuhlých peckách ale i v lité lávě je rozhodně originální. Klasifikace cest je od 6b do 7b+.



Největší oblastí na ostrově je „Baranco De Teneguime“ v severní části ostrova poblíž města Guatiza. Jedná se o celkem souvislý pás okrajových skal, lemujících v horní části jednu stranu impozantního kaňonu. Oblast je rozdělena na tři sektory s asi 45 cestami. Klasifikace se pohybuje od 5+ do 8a a na své si tu přijde snad každý. Odpoledne jsou skály ve stínu. Cesty jsou převážně svislé, technické a velmi dobře odjištěné. Za zmínku stojí zdejší rarita. Při hledání cest podle nákresu se jedné z nich nedopočítáte. Sloup lávy, jehož středem vedla krásná 6,b se trochu odloupl a zřítil. Pod stěnou se pak bloky zase šikovně poskládaly. Cesta je dnes téměř vodorovná. Stále pěkná a pohodově jištěná nýty. Můžeme doporučit. Žádný pilíř ani blok nám na hlavu nespadl, přesto je po deštích obezřetnost určitě na místě.



Nejvíc nás ale dostala „Cueva De Orzola“. Jak napovídá název, jedná se o jeskyni. Leží nedaleko od první oblasti, jen se zastaví kousek blíž a jde se na opačnou stranu. Když jsme jí hledali poprvé, už to vypadalo, že odtáhneme s nepořízenou. Na místě popsaném v průvodci nebylo nic, co by připomínalo jeskyni, kde se dá lézt. Když už jsme to chtěli potupně vzdát zaujal nás mělký dolík, na jehož dně měl asi nějaký místní obyvatel sklípek.Byly tam vytesané dveře, okýnko, před dveřmi lavička a kolem obvyklý venkovský binec. Zvědavost nám nedala. Majitel nikde, jen dva prstíčky tam strčíme a hned zase půjdeme. Když jsme ale nakoukli dovnitř bylo hned jasné, že jsme na místě. Za dveřmi se otvírala prostorná jeskyně, z jejího stropu visely expresky a ve světle, dopadajícím sem štěrbinou pod stropem, se leskly nýty. Jedinou nevýhodou tohoto místa je nepříliš čerstvý vzduch, prosycený ledasčím, včetně čehosi, připomínajícího marjánu, kterou si asi místní borci dodávají bojovnou náladu. Uvnitř vede asi 8 cest + rozdělané projekty. Cesty jsou převislé a vedou převážně stropem. Klasifikace 7a – 8a. Venku kolem vchodu jsou ještě 2 lehké cesty.



Lanzarote je se svým klimatem vhodné pro zimní pobyt, dá se tu koupat a vzduch má příjemnou předletní teplotu. Vzhledem k velikosti ostrova je tu jednoduchá doprava a i z nejjižnějšího konce to do skal není dál než 55 km po velmi dobrých silnicích. Po čtrnácti dnech by nám místní romantika lezla zřejmě i ušima, ale týden strávený lezením a touláním je myslím tak akorát.

Průvodce jsme používali „Rock climbs in Malorca“, kde je na konci pár stránek věnováno i Lanzarote a nebo stažený z průvodců v Desnivelu.