Génius slepých uliček na Altaji

---

„Rozpínaví ste“ říká ve filmu Kolja postava, kterou hraje Zdeněk Svěrák, scénárista a herec v jedné osobě, na adresu Rusů. Jsou však Češi opravdu tolik jiní než Rusové? Dvacátého února 2007 přinesla ČTK zprávu o chystané expedici Divadla Járy Cimrmana na Altaj. Jejím cílem je „pokořit velehoru“ o výšce 3610 m.n.m., která prý dosud nemá jméno, a pojmenovat ji po českém géniovi. Jistá cestovní kancelář již dokonce za 39200 Kč prodává zájezd, jehož součástí je „účast na akci ‚Hora Járy Cimrmana‘“. Ani fanoušci, kteří si cestu nemohou dovolit, ale nepřijdou zkrátka. Dnes má být z iniciativy občanského sdružení "EXPEDICE ALTAJ - CIMRMAN o.s." (založeného letos v lednu) vyhlášena celonárodní sbírka „Národ tobě, Járo Cimrmane“. Svou troškou do téhle povedené taškařice může přispět každý.



Zdeněk Svěrák v časopise Instinkt uvedl k ideji expedice toto:
„Přišel totiž za námi jeden člověk, který tam dlouho žil. Jmenuje se Sergej Šejchislamov. A rozhodl se zorganizovat expedici s tamními horolezci na jednu z nejvyšších hor jejich legendárního pohoří. A tu pak chtějí společně s námi pojmenovat po Járovi Cimrmanovi.“
Pevně věřím, že Zdeněk Svěrák neměl na mysli Sergeje Ch. Šajchislamova, který pracoval jako vedoucí Moskevského zastupitelství Republiky Altaj (součást Ruské Federace). Jeho pověst je bohužel velmi špatná. Též identita „tamních horolezců“ je obestřená otazníky. O plánované expedici totiž v Republice Altaj nemá podle mých informací nikdo ani tušení.

v mapě také nemá jméno. Budete-li ji chtít pojmenovat po své firmě volejte Sergeje Šajchislamova.

Ať už jsou ale Sergej Šejchislamov a jeho tamní horolezci kdokoli, zaráží mne jejich jistota, že na Altaji existuje „dosud nepojmenovaná“ hora. Kde se takové přesvědčení bere? Předpokládám, že z ruských map, které uvádí jména jen některých z tisíců hřebenů, velehor, hor a kopců, ze kterých se Republika Altaj skládá. Ruské mapy jsou ale produktem přesně té rozpínavosti, kterou violoncellista Louka v Koljovi kritizuje. Stejně jako britská rozpínavost kdysi překřtila Chomolungmu na Mount Everest, ta ruská udělala z nejvyšší hory Altaje Üč-Sümer Běluchu. Podobně skončila řada dalších hor, altajská jména jiných byla zkomolena a mnohé se zápisu svých jmen vůbec nedočkaly, což může navozovat mylný dojem, že jména nemají. To vše je pro Altajce, původní obyvatele pohoří Altaj hovořící turkickým jazykem, bolestné, protože stejně jako pro řadu dalších národů vnitřní Asie pro ně hory mají posvátný charakter. Duchové hospodáři různých hor jsou v různé míře respektováni a uctíváni soukromými i komunitními rituály a dávají krajině a životu v ní řád. Přejmenovat Üč-Sümer je pro Altajce podobné, jako by pro Čecha bylo přejmenování Řípu a katedrály sv. Víta dohromady.

Trendy ve světě se naštěstí obracejí. Citlivost mnoha lidí i společností se v otázkách spirituality, hudby, umění zvýšila a některá koloniální násilí na místních jménech jsou odčiněna. Příkladem za mnohé budiž australská Uluru, která už oficiálně není Ayers Rock. I v Rusku samém se mnohé mění a pro řadu mladých lidí z různých končin Ruska je Altaj místem hodným respektu a poznání, spíše než realizace zahleděnosti do sebe sama. (Řada čtenářů přirozeně nebude souhlasit, ale „dobývání vrcholů“ pro mne do této kategorie spadá.) Výstup na hory ovšem zůstává citlivou otázkou, ve které se mínění Altajců často liší. Někteří jsou proti, jiní rezignovali a ještě jiní se domnívají, že s patřičnou pokorou je možné vystoupit na každou horu. Na programu expedice ovšem není „pokora“ ale „pokoření“. Kvůli pokoře přitom nemusí člověk nutně věřit v duchy hor, pramenů, jezer a lesů. Vlastně stačí přiměřená úcta a elementární slušnost vůči těm, pro které jsou zmíněná místa posvátná, kteří jsou v nich doma. Snaha pojmenovat „bezejmennou horu“ na Altaji se mi jeví jako projev zastydlé, do hávu recese oděné rozpínavosti, kterou Zdeněk Svěrák mylně připsal pouze Rusům. Objevování objeveného je sice nechtěným krédem Járy Cimrmana, ale nepleťme to s pojmenováváním pojmenovaného. To je totiž přejmenováním - doménou všech autoritativních režimů a těch kdo v nich drží moc. Příkladů z vlastní i Rusko-Altajské historie máme myslím dost.

Abych ale nezopakoval princip „o nás, bez nás“ (tedy o Altaji bez jejích obyvatel), který mi na plánech Cimrmanovské expedice vadí víc, než neporozumění významu hor na Altaji, udělal jsem si drobnou anketu. Několika Altajců jsem se zeptal, co si o plánech expedice, které jsem jim v kostce popsal, myslí.



Předně, u nás nejsou bezejmenné hory. Na expedici jsem se ptal u místních horolezců záchranářů. Nikdo nic neví. Jméno Sergeje Šajchislamova je spojováno sе známou aférou. Zřejmě si chce v Čechách přivydělat?
Urmat Yntaev, vedoucí alikvotního souboru Altai Kai

Bezejmenné hory takové nadmořské výšky na Altaji nejsou. Všechny tak vysoké hory mají i svá ruská jména, nemluvě o těch altajských. Oficiálně horu jen tak pojmenovat nelze. Pojmenování/přejmenování musí, tuším, povolit ministerstvo kultury Republiky Altaj na základě expertního stanoviska svých poradců.
Svetlana Tjuchtěněva, etnografka Surazakovova Ústavu Altajistiky

Bezejmenné hory na Altaji nejsou. Sergej Šajchislamov se na nějaký čas přistěhoval tuším z Osetie. O tom, že by se zabýval horolezectvím nevím, zato se ale úspěšně zabýval diskreditací Altaje a Altajců. Jeho aktivity vzbudí jen nevoli. Já sám jsem kategoricky proti výstupům na naše svaté hory. Pro herce se jistě najdou ušlechtilejší cíle návštěvy Altaje. Rád je přizvu k projektu „Základního kamene“ se znakem shromáždění národů.
Akaj Kynyev, hlava náboženského sdružení Kin Altaj

To je absolutní nesmysl. Všechny hory, údolí dokonce i kameny mají svá jména. Sergej Šajchislamov, pokud je to ten, kterého myslím, je slušně řečeno obyčejný náfuka.
Čagat Almašev, expert v ochraně přírody, spolupracovník UNESCO, WWF a dalších mezinárodních organizací

Altajci už všechny hory dávno pojmenovali. Vlastních herců máme také dost. Proč za tím účelem někdo sbírá peníze? Zvláštní! Zmíněným hercům chci říci, že bychom daleko raději viděli nějakou spolupráci na poli kultury. Ráda se o takovou spolupráci zasadím.
Kemine Satunova, režisérka a komentátorka Altajské státní televize

Musím přiznat, že údiv Kemine Satunové nad záměrem vyhlásit všenárodní sbírku mi není cizí. V září 2003 Republika Altaj zažila zemětřesení o síle téměř 8 stupňů Richterovy škály. Vzhledem k tomu, že se epicentrum nacházelo v řídce obydlených oblastech, si zemětřesení naštěstí nevyžádalo žádné lidské životy. V jeho důsledku ale stovky až tisíce lidí přišly na prahu tuhé sibiřské zimy o přístřeší nebo alespoň o životně důležitou pec. Absence lidských obětí měla bohužel i ten důsledek, že se tato katastrofa nekvalifikovala na ReliefWeb (autoritativní zdroj informací o katastrofách vyžadujících mezinárodní humanitární pomoc), což vyloučilo větší zájem humanitárních organizací. Od uspořádání veřejné sbírky mne tehdy, k mé značné nevoli, odradili představitelé „Člověka v tísni“. S odstupem času a pod tíhou tsunami musím přiznat, že udělali správně. I tak nadužívanou možnost celonárodní sbírky je třeba šetřit pro zcela mimořádné situace.



Vraťme se ale k rozpínavosti, u které jsme začali. Jejím opakem není „sedět doma na svém písečku a hledět si svého“. Právě naopak. Opakem rozpínavosti je dialog, směna – darů, zboží, idejí, emocí… Zkrátka všechny aktivity, na kterých mají zájem obě strany. Příkladů, myslím, najdeme dost. Česká zbrojovka má na Altaji dobrý zvuk, sekačky Agrostroje Jičín už přes třicet let brázdí altajské alpínské louky a nikdo jim neřekne jinak než vynikající „češskaja kosilka“. V loňském roce začala úspěšná spolupráce Hradišťanu Jiřího Pavlici s altajskou alikvotní skupinou Altai Kai. Doufám, že finanční problémy nezbaví méně solventní altajské publikum možnosti pokochat se výsledkem této spolupráce, která má u českého publika vynikající ohlas. Hradišťan zpívající altajsky je totiž tou nejlepší lekcí v ne-rozpínavosti.

Sbírka má být vyhlášena dnes. Snad je ještě čas připustit si zodpovědnost, od které duch recese nijak neosvobozuje, a změnit účel sbírky tak, aby z ní mohl mít radost i violoncellista Louka. Možná by její výtěžek mohl pokrýt vybudování počítačových učeben Járy Cimrmana v několika Altajských vesnických školách. Nebo co třeba vytvořit fond Járy Cimrmana pro podporu Altajského divadla či kinematografie. Možností je bezpočet, stojí za to zeptat se samotných Altajců. Na Altaji k tomu bude příležitostí dost. Zhruba 40000 korun potřebných na cestu jednoho účastníka snad členové souboru do léta nějak našetří. Rád je podpořím návštěvou jejich představení, pokud seženu lístky.

PS od autora článku čtenářům serveru HoryInfo:
Můj článek není myšlen jako paušální kritika horolezectví. Sám lezu, i když ne na Altaji. Proti lezcům, kteří se dívají i kolem sebe a nejen na vrchol, nenechávají po sobě hory odpadu a uvědomují si, jak jsou v horách maličcí, nic nemám. "Přemožitelů, pokořitelů a dobyvatelů" co si nevidí na špičku nosu je mi spíš líto. Debaty o etice lezení jsou ale třeba, protože vítr, který zaseje jeden, často sklízíme všichni.

Luděk Brož

Autor je doktorandem na katedře sociální antropologie Cambridgeské University a dlouhodobě se věnuje problematice současné altajské kultury a společnosti.

Zvuková nahrávka Z. Svěráka o expedici je zde, zdroj: Český rozhlas.

---

Aktualizace: Čerský Horolezecký svaz dostal maliem dotaz od reklamní agentury Ogilvy, ze kterého vyplývá, že by cílem expedice Altaj-Cimrman nemělo být přejmenování hory, jak tvrdil Z. Svěrák v rozhlasovém pořadu "Dva na jednoho", ale prvovýstup, který by měl nést jméno Járy Cimrmana. Zatím ovšem není znáno, jaké stanoviko má Dr. Priznický z Pražské parkovací služby, za kterým jdou organizátoři až příští týden.