Bellavista

Když z něj tento nápad ale nevyprchá ani za několik dalších dní, začínám se jím zabývat i já. No co, za pokus nic nedáme, pomyslím si. A v nejhorším budu za Martinem jumarovat a nechám jeho dělat všechnu práci….

Začátek listopadu. Zrovna padá první sníh a my šlapeme směrem Tre Cime, abychom si cestu lépe prohlédli a na nástupu uložili materiál. Neboť se dalo předvídat, že to celé bude boj se spoustou materiálu. Bohužel mám v tento den jeden z mála svých dobrých dnů, cítím se opravdu fit. A pak se to stane: pln nadšení prohlašuji, že chci vytáhnout první délku cesty, i když vím, že podle Alexandra Hubera je první délka nejnebezpečnější ze všech. Pod stěnou to nevypadá zase až tak špatně, první skoba je sice 7 metrů nad zemí, ale je dosažitelná.

Další scéna: 6. ledna 2007. Zvládáme nějak dorazit se dvěma narvanými batohy na chatu Auronzo. Chceme se zabydlet se v tamním winterraumu a během dvou dnů se pokusit o vylezení cesty. Budík zvoní nechutně brzy ráno a s překrásným východem slunce v zádech stoupáme asi hodinu na nástup.




Nevím, co nás přesně čeká, a tak se obtěžkám vším možným materiálem, narvu se do lezeček ve vlněných ponožkách a ještě se zhluboka nadechnu. Vlastně jsme původně chtěli především hákovat, ale vzhledem k těm málo skobám se většinou stejně musí lézt volně. A i to málo skob vypadá ne moc důvěryhodně!


Někde asi ve 20 metrech výšky se mi podaří dát tutového camalota, a prozatím se cítím bezpečně. Nemám ponětí která z těch skob by udržela pád, myslím, že žádná..... Mezitím kvůli zimě necítím prsty na rukou ani u nohou, a je na čase brzo se dostat ke štandu. O 15 metrů výše, kde se několik opravdu těžkých povinných volných kroků střídá s hákováním, vidím konečně borháky na štandu. Ještě pár kroků a můžu se do nich pověsit.


Sotva mohu uvěřit, že jsem zrovna vylezl nejtěžší délku svého života. Zatímco Martin jümaruje nahoru, vytáhnu batoh s materiálem. Jsem šťastný a klidný, zvláště když teď mám pauzu a s vyváděním je na řadě Martin. Jen proto mi ani nevadí, že při jümarování rukou vytáhne dvě ze skob, kterým jsem před tím musel svěřit svůj život.



Další délky sice také nejsou lehčí, ale my už jsme si zvykli. Všemi možnými hákovacími prostředky se dostáváme výš, i když tu, jako předtím, není tolik skob, kolik jsme si představovali. A tak pořád převládá volné lezení. Chyty jsou tak nějak vlhké, ani šáhnutí do maglajzáku moc nepomáhá, protože jsme ho doma zapomněli naplnit.



K tomu ještě dělá svoje pro Cimy typická lámavost, takže pohyby jsou pomalé a trhavým krokům se musíme vyhýbat. Není divu, že Martin ve čtvrté délce ušlápne stup a ten mě v plné rychlosti trefí do ruky.


Z rány stříká krev, mně se udělá na chvíli černo před očima, do hlavy mi stoupá horko a mám strach, že upadnu do bezvědomí. Po minutce hrůzy ohmatávám pohmožděnou ruku, ale vypadá to, že nemám nic zlomené. Měl jsem kliku!



Po několika hodinách máme za sebou první čtyři délky a už jen jedna délka nás dělí od velké střechy. Na řadě s taháním bych teď byl já, ale jsem unavený a nemám na to chuť. K tomu jsme od začátku lezení nevypili ani lok, protože batoh při tahání narazil na skálu a termoska s čajem se rozbila. Diplomaticky navrhuji slanit a pokračovat další den. Brzo bude tma a vůbec, i zítra bude dost času.....Martin se jen zazubí a prohlásí, že do tmy zbývá ještě celá hodina. Tak vezmu svůj úděl do rukou a vyrazím. Po celou délku mě provázejí křeče, ale zvládnu dát pár dobrých friendů do převislé šikmé spáry, a cítím se částečně bezpečně. Zároveň se setměním dolézám na štand. Neuvěřitelné, střecha se táhne přímo přede mnou do noci rovně jako když střelí. Třídíme a připevňujeme materiál, něco rychle sníme a slaňujeme s čelovkami těch pět délek.



Unavení, ale spokojení šlapeme zpátky k chatě Auronzo, a doufáme, že už tam někdo pro nás rozpustil sníh a uvařil nudle. Samozřejmě jsme nebyli vyslyšeni a musíme se překonat, abychom hned nezalezli do teplých spacáků. Během jídla probereme uběhlý den. Co by se stalo, kdybych v první délce spadl? A co by bylo, kdyby nedržel háček, do kterého Martin půl metru hupnul poté, co mu ujely obě nohy? Radši dlouho nepřemýšlet a jít spát. O minutu později už zařezáváme.



Další den nás vítá zamračeným nebem. Rychle se dostaneme pod stěnu a začínáme jümarovat. Den před tím jsme úsek až pod střechu opatřili fixy. Lezu kolem pasáží, které jsme včera zdolali. Až teď vidím, jaký výkon jsme včera podali. Jací čerti brali Alexandera Hubera, když do tohoto terénu nastoupil sám v zimě, těžko chápat.



Jemná spárka se táhne doleva od štandu přímo do střechy. S uklidněním zjišťujeme, že teď skob začíná přibývat. Martin začíná, ozbrojen přehršlí karabin, skob, friendů, vklíněnců, háčků a žebříků, zatímco já si dělám pohodlí na dřevěné sedačce, kterou jsme si s sebou přinesli, a opírám se do prsáku. Odsud k dalšímu štandu je natažené staré fixní lano, ale my ho nepoužíváme a Martin se propracovává zčásti volně, zčásti technicky, výše.


Po dlouhých dvaceti metrech se dostává k mezištandu, který se ukáže jako sice nepohodlný, ale zato přejištěný. Jsme sice za tutový štand rádi, ale čtyři borháky jsou přece jen trochu moc. Lezu za Martinem, zčásti jümaruji, někdy se za skoby přitahuji. Některé z nich se pod zatížením ohýbají jako z plechu. Zázrak, že se nevylomily už samotnou gravitací.



Podívám se zpátky ke štandu a vzpomenu si znovu na Alexandera: prvovýstup, chladno, zima. A zase můžu jen kroutit hlavou.

Když dolezu na štand, vrátím se do reality. Koukám se vlevo a vidím linii, kterou mám lézt první. První metry mi vůbec nejdou, pohyby jsou neřízené, mám velký strach, který mě totálně blokuje. Střízlivě vzato vím, že pád by mohl skončit hluboko dole, ale já bych se nezranil, protože je pode mnou na padání vzduchu víc než dost! Ale přesto, strach tu je pořád. Po několika metrech se mi podaří se poněkud uklidnit. Exponovanost mě sice pořád zmáhá, ale zkouším vypnout a volným skobám prostě věřit. Tady jednu skobu ovážu, tam přidám malý vklíněnec a pomalu se plazím dál. Zatáhnu za velice zajímavou formaci skob - účko zaprané do díry a v tom háček- a nějak doufám, že se ta celá věc vylomí, abych konečně spadl a celé to brzdící napětí ze mě opadlo. Ale nic se nestane, skoba drží.



Třicet pět metrů té lanové délky se mi zdá nekonečně dlouhých. Nakonec mi ještě dojdou karabiny. Tření lana je jako z učebnice špatných vtipů, ale délku dolezu. Martin také a rychle nastupuje do poslední délky. Dva převisy a jeden traverz, dohromady ho čeká 20 metrů.


Už je pozdní odpoledne a Martin spěchá. Pár metrů pod štandem se zasekne a nadává. Ale i tento problém zvládá a na dalším štandu se cvaká s hlasitým jódlováním. Já lezu za ním, musím kvůli traverzu zas a znovu skákat do jümarů, ale prostě chci nahoru. Ihned začneme se slaněním, protože čelovky máme v batohu na začátku střechy. Slaněním a houpáním na fixech se dostáváme zase zpátky. Poslední metry střechy, které musím zhoupnout, jsou už ve tmě a Martin mi musí čelovkou posvítit. Rychle se napijeme čaje, a jedeme dolů přes už jen mírně převislou stěnu. Nakonec se nám ještě zasekne jedno lano při stahování a musíme ho nechat viset. V úplné tmě se dostáváme na úpatí stěny, kde na nás už čeká Matin K., aby nám pomohl s transportem toho všeho materiálu.



Jsme unavení, ale přešťastní. Dokázali jsme to.



Tre cime na mapě:


Zvětšit mapu