Sólo na Lhoce

Samozřejmě, jak Martin připomíná, je nutno s pojmem sólo v tomto případě zacházet opatrně. Velká většina cesty je shodná s normálkou na Everest kde chodi spoustu lidi. Ten alpinismus zacina az od vysky 7800m a čisté sólo, jako byl například výstup na Cho Oyu, to v žádném případě není.

Camp 3: Jsem třetí den na cestě
19.5. 07

Jsem třetí den na cestě ze základního tábora, odpolední sluneční žár postupně opadá a já si dávám dohromady nezbytné věci nahoru. Jestli jsem nechtěl dopadnout jako dva Korejci v jihozápadní stěně Everestu, musel jsem čekat. Připravili všem v C2 nezapomenutelné divadlo, když jejich těla, která zůstala pod lavinou dostávali dolů před očima všech. O půl osmé večer vyrážím nahoru. Po dvaceti metrech míjím sérak, pod kterým od loňska odpočívá Pavel Kalný. Vyrazit z výšky 7.400m a dostat se do 8.500m bez pomoci druhých nebude snadné a budu muset mít velké štěstí.



Lezu celou noc
20.5. 07

Lezu celou noc, několikrát kontroluju nohy, jestli neomrzají. Okolo páté nad ránem dvě hodiny odpočívám, usínám v sedě. Ranní slunce je příjemné, ale velmi brzy se proměňuje v nesnesitelnou výheň. Péřové oblečení není kam odložit, není ani kam se schovat. V poledne přestávám být schopen prošlapávat stopu v hlubokém sněhu. Topím sníh a snažím se pít.

V pět hodin odpoledne znovu vyrážím. Ve sněhu se bořím až po pás, jsem v úzkém hrdle kuloáru, který velmi dobře znám z loňska. V devět večer znovu odpadávám. Jsem schopen si pouze uhrábnout plošinu v prašanu, takovou polici, na kterou si lehám. Jsem téměř 8.300m vysoko. Bivak zvládám jenom díky super špičkovému péřovému oblečení, které mi na tuto expedici ušily švandlenky z firmy High Point, Siga Schwarzkopf.





Výstup na vrchol
21.5. 07

Je mi strašná zima. Okolo šesté hodiny nad ránem to už nejde vydržet, radost způsobuje to, že pod sebou vidím nějakou aktivitu. Několik lidí vyráží z tábora 4 směrem ke mně, směrem k vrcholku Lhotse. Dávám se dohromady a znovu prošlapávám stopu, po pás v prašanu. Konečně vylézá slunce, přerušuju výstup a topím opět sníh na vodu. Okolo prochází velká skupina, ulevuje se mi. Posledních 200 metrů nemusím prošlapávat sám. Vařím několik hodin, čas utíká rychle ale počasí je velmi stabilní tak nemám strach se změny, která normálně přichází pozde odpoledne. Pokračuju ve výstupu až téměř k poledni.

Po hodině a půl jsem na místě, kde loni uklouzl Pavel. Část skupiny která šla na vršek s kyslíkem už se vrací zpátky. Mám pocit, že spěchají. Uhýbám padajícímu ledu, což mi možná zachraňuje život. Jedna osoba ve skupince uklouzne a strhává ještě toho pod sebou, padají těsně okolo mě. Jsem jako přikovaný neschopen se pohnout. Je to jako opakování špatného filmu. Čekám, že někdo bude křičet o pomoc, půl hodiny čekám. Nic. Ticho. Hypoxie je milosrdná, nedochází mi naplno, co se stalo. Pokračuju do kopce. V šest hodin večer stojím na vršku Lhotse. Je po všem, pocit úlevy nic víc.

O půlnoci otevírám stan australského lezce Blaira. První věc co mi hlásí, že ta, co spadla v kuloáru, byla Sherpka a je mrtvá. Nejsem schopen pokračovat dál, zůstávám přes noc u něj.

Další den ráno míjím její tělo ........ na stejném místě, kde jsme loni našli Pavla. Připadá mi to neskutečné, proč se celá loňská expedice musí opakovat až do posledního detailu. Únavou padám do svojí trojky a okamžitě usínám.

Jednoho kolemjdoucího Sherpu prosím o pomoc
22.5. 07

Jednoho kolemjdoucího Sherpu prosím o pomoc. Na vršek jsem vynesl kus trikolóry a khatu od lámy z údolí. Dávám mu to s jedním šroubem do ruky, aby to připevnil do séraku pod kterým je Pavel. Sám těch 20 metrů do kopce už nejsem schopen ujít. Sherpa rozumí a přidává k tomu svoji karabinu. Hroby nemají zůstat neoznačeny. Klekám si a Pavlovi věnuju poslední slzy, které mi ještě zůstaly.



|   Martin   |    Káthmandú,   28.5. 2007

Převzato ze stránek Martina Minaříka. Fotky jsou z roku 2006, letošní se teprve vyvolávají. Martin je momentálně ve špitále. Napsal nám: "Jsem v nemocnici, palec je trochu omrzly a pan primar do me vali kapacky, aby se to rychle vzpamatovalo a ja jeste letos mohl odejet do Pakistanu. Neni to nic vazneho, loni to bylo mnohem horsi. Koncem tydne uz bych mel byt doma. M". Přejeme Martinovi rychlé vyléčení omrzlin, aby mohl ještě před létem odletět na stále se rozrůstající expedici na Gasherbrum.