Dolina Pragser Tal na severu Dolomit je v případě našich turistů poměrně neznámá a snad i zapomenutá. Právě ta nám byla výchozím bodem při výstupu na místního obra - Dürrenstein neboli Picco di Valandro. Od rozcestí hlavní silnice, pokračující údolím, s cestou č. 14 lze vyjet ještě asi 70 výškových metrů po pěkné asfaltce k lesu, kde lze bez problémů zanechat auto.
Pohled na Dürrenstein, foto: Petr Petr
Za závorou jdeme po široké svážné cestě, která se vlní v serpentinách a častokrát kříží cestu č. 14 vedoucí až do sedla Sarlriedel - 2130 m.n.m. (Passo di Serla). O vodu není nouze, lze ji nabrat z potůčku tekoucím nalevo od cesty. V závěru trochu strměji, ale stále po pěkné pěšině dojdeme do sedla. Jsme překvapeni mírně nakloněnou plošinou porostlou nádhernou jemnou travičkou, kde jsou přímo ideální podmínky ke stavbě stanu.
Bivak pod Dürrensteinem, foto: Petr Petr
Všude ticho a klid, doplněné překrásným výhledem do 600 metrové severní stěny Dürensteinu - 2839 m.n.m. Postavíme obydlí a tentýž den ještě na lehko vyjdeme na vrchol Sarlkopf - 2378 m.n.m. po parádně vedeném chodníku. Od velkého vrcholového kříže vynikající letecký pohled na Dobbiaco ležící 1150 metrů pod námi. Sestup vede stejnou cestou až do sedla Sarl Sttl. - 2121 m.n.m. , kde se od nás odpojuje již značně znavená Irenka. Rozhodujeme se ještě pro výrazný vrchol Lungkofl - 2282 m.n.m. , který fantasticky ční při pohledu odkudkoli a zdá se na dosah ruky.
Na vrcholu Sarlkopf, foto: Petr Petr
Nepříjemně nás ale překvapila velmi rychle se blížící bouřka, která výstup na vrchol okořenila pořádným slejvákem. Na vrcholu jsme se moc nezdržovali, poněvadž z dálky již hřmělo a vrcholový kříž sršel nábojem na pár metrů. Pospíchali jsme tedy se sestupem až do sedla Sarlriedel ke stanu.
K bivaku se vracíme v podvečer, foto: Petr Petr
Jako naschvál přestalo pršet a slunce svítilo až do večera. Po vydatném posilnění a mlsném pokukování po kopečcích obklopujících tuto travnatou pláň, se nám zachtělo ještě velmi pohledného vrcholu Kasamutz, na který nevede značená stezka. Hřeben k němu je docela dlouhý ale jednoduchý. Z výše 2333 m.n.m. pěkný pohled na pláň a okolí sedla Sarlriedel a přímo do stěn masivu Picco di Valandro.
Hory kolem bivaku, foto: Petr Petr
Druhý den se probouzíme, na rozdíl od špatné předpovědi, do krásného, jasného rána. Dnes je v plánu obkroužení masivu a výstup od jihu na Picco di Valandro. Postupujeme tedy do sedla Flodige Sttl., místy ještě boře se ve sněhových polích. Další postup vede traversem přes několik mělkých žlebů, vyplněných sněhem. Jít tedy bez návleků, by znamenalo plné boty. Do sedla pod vrcholem Schroppen, který dálková stezka Dolomitenhohenweg č. 3 podchází, jde pár strmých serpentin. Pohled na sestup který má bratru 170 metrů, nebyl nijak povzbuzující. Bylo nám jasné, že při cestě zpět to budeme dupat nahoru již dost vyčerpaní. V nejnižším místě chodníku ( cca. 2050 metrů ) narážíme na vodu ve vydatném potůčku z rychle tajícího sněhu. Slunko praží, a tak tento jediný zdroj vody po cestě využíváme k naplnění všech lahví. Následuje několik nerovností v terénu, procházejícím nádhernými smrkovými či modřínovými háji, protkanými bílými vápencovými skalami. Po asi 1 hodině od vody, dorážíme na rozcestí nad velkým hotelem Hohe Gaisl - 1991 m.n.m., ke kterému vede sjízdná silnice z údolí Pragser Tal. Na vrcholové plošině nazvané Plätzwiese jsou ideální podmínky jak pro zimní tak letní radovánky v horách, třeba i s celou rodinou.
Na jižní straně Dürrensteinu na plošině Plätzwiese, foto: Petr Petr
Výstup na vrchol Picco di Valandro, který odsud již nevypadá vůbec tak hrozivě jako od severu, je velmi jednoduchou túrou vedoucí po velmi pečlivě upraveném a širokém chodníku. Odvažuji se říci, že do značné výšky (cca. 2700) lze po něm vyjet i na horském kole, které má na plošině Plätzwiese určitě své místo. Cesta je poměrně frekventovaná a díky mírnému sklonu také celkem nekonečná. V závěru výstupu přechod úzkého hřebínku (asi 15 metrů) pomocí řetězů zvládne asi každý závratí netrpící turista. Od obrovského kříže je perfektní rozhled na všechny strany.
Monte Cristallo, foto: Petr Petr
Blízké Cristallo a Croda Rosa působí dominantně a na západě vykukující Tre Cime zase elegantně. Východní stranu výhledu ovládá vrchol Seekofel (Croda del Becco), kde jsme již letos v zimě byli. Sestup vede stejnou cestou a opět nekonečný a dlouhý přechod traverzu masivu po cestě Dolomitenhohenweg zvládáme již na pokraji sil. Výstup do onoho zmiňovaného sedla je z této strany velmi prudký a po tom co máme za sebou ( 9 hodin chůze ) také decimující. Ke stanu dorážíme až v 20:30 ploužíce se po krásně zeleném koberci a při západu slunka. V noci nás ještě probudila bouřka a velmi silný déšť. Ráno v 3:30 však sestupujeme za svitu čelovek po již známé, široké cestě k autu do doliny Pragser Tal a odjíždíme domů.
Croda Rossa-3146m, foto: Petr Petr
UPOZORNĚNÍ : Samotný výstup na Dürrenstein je jednoduchý a jedincům s menší kondicí či rozumem :)) ho doporučuji absolvovat od hotelu Hohe Gaisl. Kdo se chce pustit do traverzu masivu spojeného s výstupem a návratem do stejného místa který jsme šli my, musím upozornit, že má před sebou túru dlouhou 15,4 km s celkovým převýšením 2678 metrů s trváním přibližně 11 hodin normální chůze! Po cestě není nikde voda mimo sníženiny v kotli uprostřed traverzu. V sedle Sarlriedel také voda není. Tu najdeme při výstupu na Sarlkopf u polany pod Messnerköfele.
Vrchol Dürrensteinu-2839m, foto: Petr Petr
Petr Drápalík,
www.supervht.com, za podpory
Sambarsportu