Mount Keňa

Spolu s Vaškem Šatavisem vyjíždíme už jako zkušení afričtí vlci o něco ostražitější než minule do Mali, kde jsme pochopili že plánovat si v Evropě jak to bude v Africe fungovat a co a jak tam vylezeme, je naprostá blbost.

Jediný co víme je že chceme jet na Mount Keňu, nejlíp něco udělat a přesný cíl se rýsuje až těsně před odletem, kdy nám Petr Hejtmánek posílá čerstvě nafocené fotky SV stěny vrcholu Nelion, kde je v nejhladších partiích prostor na novou cestu. Fotky se k nám dostávají za kuriózních okolností, kdy se Hejtmoš vrací z Afriky vleže letadlem z jihoafrické nemocnice poté, co si vyjasňoval na kole přednost v jízdě s keňským autobusem. Naštěstí všechno klaplo celkem dobře a teď už se doléčuje v Jablonci, což určitě po zkušenosti s keňským zdravotnictvím umí ocenit.

S námi vyjíždí ještě dvojka Franta Čepelka s Jirkou, dosud Afrikou nedotčení a tudíž plní optimismu a plánů. Zlí jazykové tvrdí, že Frantu jakožto reprezentačního trenéra s námi posílá svaz na hlídání, abysme se jenom neflákali a taky něco vylezli. Na poslední chvíli ještě stahuju z netu mapu pár možných tipů oblastí s popisy cest, co by mohly stát za návštěvu.

Let přes Katar probíhá ve znamení Heinekenu a whisky na zkrácení vzdálenosti a času. O letišti v Nairobi se v průvodci píše že je to milé místo kde vás můžou s velkou pravděpodobností okrást hned po příletu, takže s naší hromadou báglů jsme ve střehu a snažíme se zmizet co nejdřív. Objednáváme taxíka a hrkáme se asi patnáct kilometrů do Nairobi.



Město je neskutečná směs lidí, aut, kouře z naftových motorů a nadháněčů, kteří se snaží prodat zájezd na safari a bezpečně poznají každého kdo právě přiletěl. Mizíme z ulice do hotelu a snažíme se při koukání z okna neutrpět kulturní šok a později na ulici žádného prodavače čehokoli neuškrtit. Podle průvodce po Nairobi je nejvíc lidí okradeno hned první nebo druhý den po příletu kdy ještě neví která bije, nebo vleze po setmění někam kam nemá. Hlavní ulice jsou celkem vpohodě, kromě toho že je na nich tak desetkrát tolik lidí a bordelu než jsme zvyklí.



Měníme peníze (bez problémů se dá vybrat taky z karty) a jdeme na jídlo a ochutnat místní pivo. Nejvíc se nám líbí to se slonem na etiketě a tak si jich pár taky strkáme pod chobot. Testujeme místní dopravu a vyrážíme se na dva dni rozkoukat do Ngong Hills, kde je skalkařská oblast Frog s pár vynýtovanýma cestama.



Posledních 20 kilometrů nás veze taxikář, co nám odkývává cíl cesty jen aby nepřišel o kšeft, ačkoli vůbec netuší která bije a na konci cesty na nás ječí že jsme ho obrali o peníze a zničíme mu auto. Další zvyklost místních taxikářů je vzít na cestu přesně tolik benzínu kolik budete potřebovat a ani o deci víc. Když nás vyhazuje s kamennou tváří o kilometr před skalama s tím, že by mu jinak došel benzín na cestu zpátky tušíme, že tenhle frajer pro nás asi zpátky podle původní domluvy nepřijede.



Polňačka z červené šotoliny se mu asi moc nezdála. Testujeme místní lezení po lištách červeného sopečného tufu a pozorujeme vojáky keňské armády, kteří mají nedaleko cvičák. Kanonáda cvičných střeleb okolo trochu ruší exotickou atmosféru.



Taky nás naštvávají místní masajští puberťáci, kteří nám v nestřeženou chvíli vybírají ze stanu dvě bundy. Kdybyste v Keni v okolí Ngong Hills potkali Masaje v modelu High Point Embrace, dejte mu za mě do zubů! Nejhezčí cesta v oblasti, kterou přelézáme, je Sword in Stone E6 6B od legendy anglického lezení Pata Littlejohna – 20 metrů jemného stěnového lezení okolo zalitých spárek po vlastním jištění.









Stopem mizíme z oblasti a přes Nairobi přejíždíme do Naro Moru – výchozího místa naší trasy pod hlavní cíl – skoro 5200m vysoký masiv Mt. Keni. Do parku nespěcháme – každé odpoledne začne lít jako z konve a okolí se mění na rozčvachtanou vrstvu bahna a předpověď dál je podobná. Denní taxa pro pobyt v parku vychází přes 20 USD na den pro cizince a asi 3 USD pro místní nosiče a návštěvníky – státní kasa je děravá a cizinec má peněz dost. Poplatek se nedá obejít a kolují historky o neplatičích pronásledovaných až do odletu z Nairobi, vládní úředníci si umí svoje peníze pohlídat.





Cesta nahoru je dlouhá, na Austrian Hut do výšky 4800m pod normálku na kopec je to asi 25km a 3km vertikálně a dá se ujít nejdřív za dva dny – s velkou pravděpodobností se ale nevyhnete příznakům výškové nemocu, zvlášť pokud chcete nahoře nějaký čas zůstat a taky něco vylízt.







Co nás překvapuje, je spousta sněhu pod stěnou, kterou jsme na našich fotkách neměli a přidává nám problémy při přístupu od nástup. V dalších dnech během každodenních sněhových přeháněk si přestáváme dělat iluze o lezení ve vyhřáté stěně a v prvním okně trochu lepšího počasí stěhujeme věci pod stěnu. Nastupujeme do spodní části s tím, že se budeme vracet pomocí stometrového fixu zpátky na zem a do kempu. První délky systémem zářezů vedou v pevné skále asi sedmičkovým terénem, ale zaráží nás, že v tomhle místě kde by nic vést nemělo, nacházíme starší štand a po další délce další.









Počasí se obligátně kazí a nám nezbývá než po dvou délkách v dešti se sněhem zdrhnout ze stěny a další hodinu deštěm dál do našeho kempu. Paráda, jsme na rovníku v Africe a mrzneme jako blázni. Další den je tak hnusně, že skoro nevylézáme ze stanu a Franta s Jirkou scházejí o půl kilometru níž do Mackinder’s kempu, protože nahoře se stejně nedá nic dělat a kluky pořád ještě trápí problémy z rychlého příchodu do výšky. Venku to vypadá spíš jako v Patagonii než v Keňi a chuť cokoli dělat se s hodinama odválenýma ve spacáku vytrácí. Ráno je zrovnatak a domlouváme se, že zítra půjdeme do stěny buď sundat svoje věci, nebo když se počasí zlepší, zkusit to dolízt. Nastupujeme v mlze a žumarujem na konec fixů. Jedna lehčí délka a stěna se staví do kopce. S problémy odlízám od štandu orientačně náročnou stěnou a po čtyřiceti metrech vlastního jištění hledám v kolmé stěně kde zaštandovat. Rozvěšuju kolem sebe čoky a frendy kde se dá, protože zatlouct nýt tady skoro nejde a řvu do mlhy na Vaška, že může jít. Ještě jedna dýlka nepříjemně těžkýho lezení nás vyvádí na velkou polici v půlce stěny a nejtěžsí spodní partie máme za sebou. I když je mlha, tak kupodivu ještě pořád neprší ani nesněží a my nabíráme výšku. Vašek volně přelízá koutové problémy horní štítové stěny a po pár délkách jsme v pět odpoledne na vrcholu Nelionu. Sedíme na slunci a mraky se válí všude okolo pod námi.









Nemusíme spěchat dolů, protože je tady bivakovací budka a slanit bychom už stejně asi nestihli, takže můžeme v klidu vychutnat západ slunce na druhém nejvyšším kopci Afriky. Ráno zmrzlí s východem slunce mizíme z budky a slaňujeme normální cestou dolů na Lewisův ledovec. Je krásně a během pár hodin sestupu se nám daří krásně si spálit ksichty.

Keňa Topo

Se štěstím se nám podařilo to, kvůli čemu jsme sem přijeli a na Mt. Keňu přibyl další prvovýstup Čechů. Cesta má obtížnost 8 UIAA, zhruba 400m výškových a název "Haba na Haba Hujaza Kabati". Ani my nevíme, co nápis ve svahilštině znamená, ale Vašek to přeložil jako něco, že „Ty vole, asi sem přijedou Kabáti“. Další den na sestupu ještě zjistíme, co znamená vertikální močál – pásmo mezi 3500 – 4000m – bouřka dělá ze sestupu brodění bahnem z kopce dolů. Vracíme se zpátky do hotelu Orchid v Nairobi a máme pět dní do odletu. Severně u jezera Naivasha je národní park Hells Gate, kde je kromě divokých zvířat taky lezení v dvěstěmetrových stěnách z čedičových píšťal jako v Americe na Devill’s Tower.







Asi už jsme trochu utahaní, ale lezení tady nás díky spoustě ptačích hoven ve stěně moc nezaujalo, takže trávíme čas bouldrováním, procházením se mezi stády zeber, žiraf a buvolů a focením divokých zvířat. Pozítří jsou Vánoce a my se pomalu chystáme zpátky domů do Evropy.





Keňa Info
Letenky do Nairobi se dají sehnat okolo 20.000,- Kč, víza jdou koupit přímo na místě za 50 USD, je to jen razítkovací formalita. Taxi do 15km vzdáleného města stojí okolo 20 USD a pokud nevíte, kam přesně jedete, doporučuju hned na letišti si domluvit u některé z agentur hotel aspoň na první noc a tam se nechat i s batohy hodit, protože jinak si vás místní lupiči rozeberou na kusy. Další bydlení se dá sehnat v různé relaci, my jsme bydleli okolo 3-6 USD v pohodě.



Doprava je o smlouvání, protože všude se na vás nalepí různí „pomocníci“ co se snaží prodat lístek dráž, než je cena normální. Pozitivní je, že matatu jezdí všude, kam se budete chtít dostat. Do všech národních parků se zvířaty, stejně jako na Mt. Keňu se platí denní poplatky, které začínají zhruba na 20 USD, my jsme zaplatili za 10 dní na Mt. Keňi asi 230 USD. Je to drahé, ale obejít se to nedá.



Lezení
Jet do Keni čistě jen kvůli lezení je blbost, spousta dobrodružství se dá zažít každý den při cestování a taky ne všecky lezecké oblasti stojí za to. Důležité informace se dají sehnat na stránkách Mountain Clubu Kenya – www.mck.or.ke - a Google po zadání East africa mountain guide. Na Mt. Keňa pozor, vrchol je v 5200m a to je dostatečná výška na velmi studené počasí i výškovou nemoc.

Hakuna Matata!





Pavel Jonák. Další články autora najdete na www.paveljonak.com, popis a schéma prvovýstupu je zde, v databázi cest.