Marmolada

Je tomu přesně šest měsíců od doby, kdy jsem se rozhodl jít na Grandes Jorasses. Ten kopec mě zaujal už v minulém roce při zdoláváni Blancu přes Midi. Samozřejmě do severní stěny se ještě nějaký ten rok nepodívám, ale normálka z italské strany je taky zajímavá. Světe div se, ani v jeden možný termín nám nevyšlo počasí a krom několika pěkných oken tam stále pršelo a nad 2.000 m padal sníh a s nim i laviny. Ten samý důvod nám změnil plány i teď.



Jako správnej mastňák jsem ve středu odcestoval do Chamonix letecky. Přes lowcost do Ženevy vyjde na litr i s poplatkama a hlavni vercajk tam už měli kluci, kteří tam byli od pondělí a užívali si nádherného deště se sněhem. Z Ženevy do Cahmonix se dá dojet za hodinu busíkem za zhruba 30 eček. Celková doba Praha - Les Houches letecky je pěkných 5 hodin, namísto 11 autem, což už stoji za zváženou. Do chatky jsem dorazil s vcelku dobrou náladou, což se nedá říct o ostatních, kteří tam zírali znechuceně do PC, sjížděli synoptický mapy jednu za druhou a pro zpestření to prokládali web kamerama s více méně vždy stejným monotónním záběrem na mraky, menši mraky a velký mraky. Byl tam prostě hnus a slibované okno nad Jorasama v pátek a sobotu se spíš měnilo na zbožné přání než realitu. Po půldenním hrabaní se na netu bylo rozhodnuto. V Itálii má být tři dny hezky, tak se druhý den dopoledne vyjelo směr Arco.

Výjezd do Itálie z tunelu pod Blancem byl jako přejezd do Mirkova království - úplný azuro. Cesta do Arca probíhala po dálnici super a k večeru jsme už hačali na terásce u kamaráda Leskoše poblíž Lago di Garda, kde jsme u domácího vínečka domlouvali plány na následující dva dny. Vyhrála to Marmolada a když bude dál pěkně, tak si po ní dáme nějakou stěnu kolem Passo Sella.



Marmolada není kdovíjak neznámý kopec, tak nemá cenu ji ani nějak dlouze představovat. Nachází se mezi oblastmi Sella (sever) a Pale di San Martino (jih). Její hřeben pak tvoří hranici mezi dvěmi oblastmi Dolomit: Trentino a Veneto. Vychází se z parkoviště ve Fedaia Pass (2.054m - 30 min z Canazei), kde jsme stáli kolem jedenácté hodiny. Bohužel nebylo moc času a volíme výjezd lanovkou, čímž si cestu krátíme o dobré dvě hodiny chůze. Konečná stanice se nachází na Pian dei Fiacconi (2.700m) hned vedle horské chaty se stejnojmenným názvem, odkud se volí mezi dvěma normálkama, buď severní cestou, vedoucí hlavně po ledovci, nebo západním hřebenem, s pěknou feratou, která je dle mého názoru zajímavější.



My pro výstup volili západní cestu (Hanns-Seiffert-Weg) a sestup probíhal po severní normálce. Cesta číslo 606 se od chaty stáčí doprava a scházíme mírně dolů do 2.460m, většinou po šotolině a volných šutrech z ledovce. Po chvíli se jde opět nahoru, po levé ruce je větší skalka, kde nasazujeme blembáky. Odsud je to už kousek k nástupu na feratu.



Feráta má zhruba 400m a jak už jsem zmiňoval, prochází západním hřebenem. Feratovou stupnici je ohodnocena na C, což znamená obtížné. Byli jsme tam skoro sami, nevim jestli to bylo kvůli času nebo stavu feraty, která byla často zmrzlá nebo pocukrovaná sněhem. Zhruba v její půlce se z pravé strany napojuje jiná ferata z jižní strany (od chaty Rifugio Contrin).



Během výstupu je plno míst na odpočinek a případné doplnění ztracených tekutin. Za necelé dvě hodinky stojíme u vrcholové chaty Punta Penia (3.343m), kde si dáváme horkou gulášofku a minestrone. Odtud je to už 50m k vrcholovému kříži. My měli ten den mraky nízko, tak se kuchání výhledy nekonalo a mazalo se zpátky, tentokráte severní normálkou.



Začátek sestupu vede po ledovci dokud se nedojde ke krátké skalní pasáži (100m) jištěné ocelovými lany. Nemá cenu si ani sundávat mačky, za chvíli jsou opět potřeba a po ledovci se dojde téměř až k výchozí chatě a konečné stanici lanovky. Průvodce uvádí čas 6,5 h, my to šli 5,5 h. O lezení bylo rozhodnuto, a proto přejíždíme do Passo di Sella (Sella-Joch), kde po bujaré noci přespáváme na chatě Italského Alpského klubu Langkofelkarhütte za 10 éček noc.



Víťa vybral cestu na Fünffingerspitze - pětiprstý vrchol (3.000m), resp. část Punta delle Cinque Dita, nacházející se v oblasti Langkofel - Sassolungo. Půjčili jsme si z chaty průvodce s topo výstupu a sestupu a druhý den se šlo. Cestu jsme si opět zkrátili lanovkou do sedla Langkofelscharte, resp. chatu Demez-Hütte, za 13 eur (zpáteční). Pokud půjdete pěšky, dá se to jít hodinku. Nástup do skály je kousek od chaty. V ten den tam byli asi 4 dvojice, neboť je to velmi oblíbená cesta za IV- UIAA. Prvním lanem se dostáváme na menší smeťák (platíčko se šotolinou) přes kterou traverzujeme doprava ke skutečnému nástupu do vertikály. Dá se to jít krásně v pohorkách, 3 hodiny, má asi 8 dýlek se super vápencovými stupy a chyty. Z materiálu jsme měli dvojčata 60m (bohatě stačí i kratší jednoduchý lano), 5 friendů, sadu vklíněnců, 5 smyc, 8 karabin a stačilo to v pohodě. Výstup je pěkně vzdušný a jelikož to byla moje první vícedélková cesta v Alpách, fakt jsem si to užíval. Z vrcholu se slaňuje na druhou stranu věže.

Následující tři fotografie nejsou z vlastní tvorby, neboť jsem na výstup svojí krabici nebral...





Naše výstupová cesta není vidět, ta je schovaná na druhé straně. Po této straně pouze sestup - slanění.



A ještě jedna fotokoláž z Šimonova mobilu...



No a protože každá sranda jednou taky končí, ještě ten samý den odjíždíme směr Praha. Více fotografií najdete jako obvykle pod odkazem "Fotogalerie".

FOTOGALERIE