zpráva ze 3. srpna
Ahoj.
Jsme v Almaty, velkém mumraji na jihu Kazachstánu. Naše počáteční nadšení z příjemných a milých Kazachů zchladila násilně milice hned za Astanou. Nemáme "strachovku", tedy zelenou
kartu, takže opět pokuta. Tentokrát 400 USD. Sakra... Tímto bychom rádi poděkovali
informacím na stránkách ministerstva zahraničních věcí, kde se v kolonce informace
o vízech a dokladech v zemi Kazachstán výslovně píše, že zelená karta zde není potřeba.
Je! Už ji máme v kapse a stala nakonec 4000 tenge, tedy asi 800 Kč. Je to opravdu
smutné zjištění, zvlášť když jsme spočetli finance a zjistili jsme, že máme po deseti
dnech polovinu a z toho 15 000 Kč jsme zaplatili na pokuto-úplatkách.
Dalši kontroly už probíhaly v pohodě, většinou za velkého smíchu a divení se, že jedeme v UAZu z Čech do Kazachstánu. Jsme tu trochu za atrakci.
Každá zastávka přijde vhod k protažení ztuhých končetin.
Rezidence u cesty
Silnice, silnice a zase silnice... Cožpak to nikdy neskončí?
Pořádně jsme se vykoupali u jezera Balchas, bylo to parádní. Vypadá jako moře. Mela jsem trochu úpal, ale už je to dobrý.
V Astane jsme potkali kluka, co studuje v Čechách na VŠE a jmenuje se Jangir. Domluvili jsme se, že se sejdeme v Almaty, až sejdeme z hor.
V Almaty je těžká orientace, všechny ulice jsou tu stejný. David říká, zlatý Rawalpindi. ( Rawalpindi je stará část dvojměstí Islamabád - Rawalpindi v Pakistánu, plná nepřehledných uliček, bazarů, lidí, aut, dobytka a chaosu. Pozn. redakce.) Cely den jsme dnes strávili pobíháním kvůli registraci a strachovce. Problém s nahlášením adresy v Almaty jsmevyřešili diky Jangirovi hladce.
Pán, u kterého jsme v Čechách dělali víza, nám jaksi opomněl sdělit, jaká procedura nás v Almaty čeká a co všechno budem potřebovat. Asi si s nim po návratu David „promluví“:-)! Tak doufáme, že zítra Almaty opustíme a na cca 23 dnů se odmlčíme, abychom se pokusili vyšlápnout na Bajankol.
Za expedici opět Helenka.
Benzinka. Ale kafe z automatu a bagetu tady nekoupíte...
Pozor, velbloudi mají přednost!!
Jezero Balchas
zpráva ze 6. srpna
Tak jsme tu zas. Zas v Almaty. Začátek údolí Bajankol je moc krásný - koně, jezdci, louky, slunce a nad tím vysoké kopce a vítr. Jenže nás dostihla byrokracie. Údolí je lemováno dráty hranice s Čínou a končí vojenskou stanicí. Tam nás bez speciálního povoleni, tzv. puťovky prostě nemůžou pustit. Povoleni nám dají v Almaty. Ach jo.
Tak jsme si užili dne v údolí mezi horami a na noc jsme se vrátili do Almaty. Ráno jsem společně s Petrem začala anabázi získávání povolení. Díky moc milé konzulce jsme získali oficiální nótu Českého velvyslanectví a s tou jsme napochodovali na místní Ministerstvo zahraničních věcí. První vládní štace úspěch nepřinesla. Byli jsme odesláni na Ministerstvo vnitra, odděleni migrační policie. Její šéf se ve své klimatizované kanceláři za velkým dřevěným stolem zamyslel a rozhodl se, ze nás tam pustí. Sláva!
Akorát papíry budou až zítra dopoledne. Už jsme se báli, že budeme muset přejmenovat expedici a do Čech se vrátíme s ostudou.
Zítra tedy snad konečně vyrazíme do těch hor a tím pádem se trochu posune i náš návrat do Almaty - asi na 28.8. Doufáme, že jsme si smůlu už vybrali a věřte mi, už to údolí stálo za to!
Helenka.
PS: Fotky z hor zatím nemáme, tak alespoň ještě nějaké z cesty po Kazachstánu.
Idylka na pláži
Náš domov na kolečkách v Kazašské stepi
Asijské vesnice jakoby si z oka vypadly
Do Almaty vjíždíme podél rozestavěné dálnice
Běžný provoz na křižovatce v Almaty
Nekonečná step