Křížem krážem Wilder Kaiserem III.

Pokud ale z nějakého důvodu nemáte náladu klopýtat v suťoviscích a nebo namáhavě stoupat jeho strmými srázy, má vám i tak co nabídnout. Na rozhraní Wilder Kaiseru a o pozání méně divočejšího Zahmer Kaiseru jsou krásná údolí, která ve vás vyvolají spíše náladu rumunských hor, než jedné z nejatraktivnějších oblastí v srdci Alp.

Z Grieseneralmu se tentokrát vydáme na severovýchod a při stoupání úbočím Feldbergu směrem k salaši Renggenalm necháme za zády hlavní hřeben Wilder Kaiseru se strmými roklemi Steinerne Rinne, sousední Grosses Griesener Tor a o něco méně výraznou, ale o nic méně strmou Kleines Griessener Tor, ketrými vedly naše kroky při předchozích toulkách. Pohled na ně je opravdu impozantní a tak proč si nezáživný výstup občas nezpříjemnit a nepokochat se pohledem na krásné panorama? Výhled stojí skutečně za to!





O něco výše, nad Renggenalmem postupně cesta vstupuje do porostu, pokrývající hřeben mezi nevýraznými vrcholy Seheibenbühelbergu (1 538 m) a Schneebühelu (1 470 m) a napojuje se na značenou cestu vedoucí z vrcholu Feldbergu do Griesenau. Tady je sice rozcestí se směrníkem ukazujícím kudy dále na Kohlalm, náš další cíl, ale po několika krocích určeným směrem je jasné, že další pokračování je cestou do velkého dobrodružství v kolmém lese a nikoliv pohodovou cestou pro odpočinkovou túru. Je třeba se vzepřít direktivě nekompromisní šipky a pokračovat po hřebeni směrem na Griesenau až ke statku Obere Scheibenbühelalm a teprve za ním opustit hřebenovku a po široké cestě v serpentinách začít klesat do údolí Kohlalmtal.



Tady je snad na místě poznamenat, že i na jinak přesných a kvalitních mapách z edice Alpenvereinu (alespoň na vydání mapy Kaisergebirge 1:25 000, z roku 1998) některé, v terénu značené cesty nejsou zakresleny (např. cesta z Grieseneralmu přes Renggenalm a i jiné části dnešního okruhu) a některé zakreslené se mi nepodařilo najít, nicméně místní značení v terénu zde skutečně existuje a je kvalitní.



Po chvíli z cesty odbočuje doleva pěšinka, která poměrně strmě klesá až na dno široké doliny Kohlalmtal, ve které jsou roztroušeny jednotlivé usedlosti a statky. Samotný Kohlalm je zároveň i místem k občerstvení a jeho zahrádka docela zásadně láká k usednutí se sklenicí piva, případně radleru. Já se ale nenechám zlákat něčím tak „přízemním“ a pokračuji vzhůru údolím k sedlu Kohllahnersattel. Je to výrazné travnaté sedlo, ke kterému vede pěšina alpínskými loukami se spoustou krásných horských květů a tak je na co koukat.



Do poslední chvíle, než vystoupám do samotného sedla nevím, zda se dostanu naplánovanou trasou k usedlostem Feldalm okolo kterých bych rád pokračoval. Na mé mapě není zakreslena značená cesta, pouze jakási pěšinka, místy se ztrácející mezi vrstevnicemi a tak doufám, že terén bude schůdný a půjde tudy sestoupit. O to radostnější je, když na sedle objevím rozcestník, na kterém je přímo salaš Feldalm uvedena a vede k ní značená cesta. Sbíhám pěšínkou přes pastviny do dalšího údolí a obdivuji pro mne novou tvář Wilder Kaiseru a výhled na hřeben Zahmer Kaiseru s jeho dominantou Piramidenspitze (1 997 m).



V údolí Feldalmerleitten jako bych se ocitl v jiném světě. Nízké budovy salaší a rozbahněné cesty vedoucí mezi nimi mají daleko do až přehnané úpravnosti alpských domů s truhlíky v oknech přetékajícími rozkvetlými muškáty a vyřezávanými štíty tak, jak je známe z obrázků kalendářů a ani se mi nechce věřit, že jsem stále v té samé zemi evropské unie. Takhle nějak si představuji krajinu rumunských hor a ne dolinu v jedněch z nejnavštěvovanějších hor Východních Alp. Působí to na mne, jakoby se zde zastavil čas. Ale není tomu tak. Ručičky na hodinkách již ukrojily docela velký krajíc ze svého dnešního přídělu a přede mnou je ještě notný kus cesty zpět do Grieseneralmu. Je třeba pokračovat dále.



Plochým travnatým údolím stoupám vzhůru k sedlu Feldalmsattel a vychutnávám si tu zvláštní atmosféru zapomenutého koutu světa. Snad je to náhoda a nebo možná skutečně okolí sedla není tak Bohem zapomenutý kraj, protože do něj přicházejí současně se mnou i skupinky dalších poutníků, kteří patrně vyrazili na túru odněkud z Kufsteinu, případně z některé chaty v dolině Kaisertal. Společně stoupáme pastvinami směrem k chatě Stripsenjochhaus ležící již jen o nějakých sto padesát výškových metrů nad námi. Na poměrně výrazném žebru, které padá z vrcholu Stripsenkopfu ( 1 807 m) je možno se rozhodnout, zda cestou k chatě vystoupíme přes jeho vrchol a nebo budeme pokračovat po vrstevnici přímo do sedla. Hřebenová cesta není na mé mapě rovněž zakreslena a láká mne k tomu, abych „prozkoumal“ kudy vede. Nakonec ale vítězí moje přirozená lenost a já pokračuji přímo k chatě, abych si zde ve večerním sluníčku, ještě před sestupem na parkoviště u Grieseneralmu, vychutnal zasloužené pivko.