Časopis Reflex doporučuje lezecké průvodce

Popravdě řečeno, netýkal se lezení či horolezectví přímo. Zabýval se horolezeckými průvodci. Konkrétně průvodcem po Teplických skalách náchodského nakladatelství Juko. Přestože se jednalo o tuto konkrétní publikaci, pro svoji úvahu si mohl autor článku Tomáš Dimter vybrat víceméně kterýkoliv titul tohoto žánru a vyšlo by to nastejno.



Ve své úvaze se totiž zamýšlí nad průvodcem ne jako nad souborem faktů a informací důležitých pro lezení v té které oblasti, ale jako nad knihou plnou překvapivých myšlenek a souvislostí. Zkrátka jako nad dílem literárním.

„Horolezecký průvodce totiž zaujme citem pro samotu i drama a v mnohém se podobá modernistickému románu.“ , uvádí autor v úvodu článku a hned v zápětí vysvětluje, že to co jsme až doposud chápali jako prachsprostý popis kudy lézt abychom se nezapráskli, je ve skutečnosti „snahou uchopit nevyslovitelné, fragmentárností nebo jazykovou perspektivou“ a pro jistotu hned uvádí příklad: „Náhorní hrankou na vrchol“ .

Že jsou názvy cest kapitolou samou pro sebe (a byly by jistě i dobrým námětem pro psychologickou studii) je snad každému z nás jasné. Není se tedy čemu divit, že i v tomto článečku dochází k jakési snaze o jejich objasnění („O čem asi svědčí názvy 'Mladiství sebevrazi' , 'Luftwaffe' nebo 'Zmrtvýchvstání'?“) a následnou kategorizaci .(„V názvech výstupových cest se navíc objevuje mýtus ('Krvesmilstvo'), epos ('Jedna paní povídala'), fragment ('Bez bot'), melancholie ('Ztracené iluze'), cizota ('Andromeda') nebo vzpomínky ('První stání').) . Ale ruku na srdce! Bavilo by vás lézt samé „Západní“ hrany, „Východní“ stěny a jiné cesty s podobně „romantickými“ názvy? Asi ano, ale protože je každý z nás tak trochu cvok už jenom proto, že se pro nic za nic drápeme zcela neužitečně pořád znovu a znovu někam nahoru, jsou ty více či méně psychotické názvy cest našim srdcím bližší a mnohdy i více motivující k větším výkonům.



Škoda jen, že autor ve svých úvahách nepokračuje v hlubší analýze problému a zcela pomíjí provázanost názvů cest se jménem věží na něž vedou. Tady je totiž ještě mnoho neobjasněného a neprobádaného, ačkoliv je zřejmé, že jedno druhé mnohdy velmi těsně ovlivňuje a častokrát by jedno bez druhého nevzniklo.

Přelomový a (alespoň pro mne) zásadní je závěr textu: „Filosofové a sociologové Th. W. Adorno a Max Horkheimer považují pojmenování věci za jednu z forem jejího ovládnutí, za první krok na cestě překonávání iracionální strutury přírody a vítězství rozumu. Přidělit dříve nespecifikovatelnénému jevu nebo věci jméno zbavuje člověka strachu z neznámého...“. V tom je totiž konečně nalezeno řešení celé řady problémů! Už nebude třeba polemizovat o tom, zda přejišťovat cesty, používat Mg a nebo trávit čas zbytečnými diskusemi o tom, že je cesta příliš morálová a kdyby byl kruh jinde než je, bylo by líp.

Stačí si prostě věci pojmenovat a je to! Vžijte se do následující situace: Stojíte již slušně vysoko nad kruhem (řekněme, že takových pět metrů by mohlo pro začátek stačit), o kus pod ním si už brousí zuby police a v levé ruce držíte opocený a jediný hrůtek, ze kterého musíte našlápnout darebný oklouzaný stup a sáhnout do jednoprstové dírky, ze které už SNAD(!) dosáhnete do dobrých chytů. Bojíte se? Máte strach se do toho kroku pustit? Se znalostí výše uvedeného toho není třeba!

Protože:

1. 1. Stačí si věci pojmenovat. Hrůtek budiž „Frantík“, polička nechť se zove „Chodník“ a dírka třeba..... třeba „Dolores“ no a pro jistotu případná tlama bude „Několikanásobná komplikovaná fraktura“.
2. 2. Uvědomit si, že pojmenováním jsi se zbavil strachu z neznámého a stáváš se pánem situace.
3. 3. Čapnout Frantu, postavit se na Chodník, vrazit prst do Lo a tradá „náhorní hrankou na vrchol“....

Sbohem Frakturo!



Nevěříte? Vyzkoušejte a uvidíte. O svoje zkušenosti se pak můžete rozdělit s ostatními třeba na našich stránkách, pokud vám to ovšem nebudou chtít otisknout v Reflexu.

A co se literárních hodnot průvodců týká, nezbývá než souhlasit s autorem článku, že : „Horolezecký průvodce je ideálním čtivem pro náročné čtenáře s bujnou fantazií.“. Vždyť kolik krásných chvil s ním zažíváme nejen ve skalách, ale i při listování jeho stránkami, když se nedá lézt a pouštíme si fantazii na špacír! Není to zábava? Je. Skoro stejná jako ta, která je podstatou lezení samotného. Tak na to nezapomínejme :-)!


( V textu jsou použity citace z článku „Průvodce“ od germanisty a překladatele Tomáše Dimtera otisknutého v časopisu REFLEX č. 36 / 2007. Celý článek naleznete ZDE .)