V zajetí středověké legendy

Pokud máte alespoň trochu duši romantika, chuť objevovat něco nového a nehoníte se jenom za „písmenky“, zabalte si lezecké nádobíčko, nazujte solidní boty, vyzbrojte se trpělivostí, dobrou mapou a nebo ještě lépe místním znalcem a vyražte hledat věže do hlubokých jizerskohorských lesů. Může se stát (a stává se), že je prostě nenajdete, ale i tak bude toulání podzimním bukovým lesem stát za to. A pokud se vám je podaří najít, zažijete zcela jistě neobyčejný den, plný překvapení a neobvyklého lezení.

Jedna z oblastí jizerskohorské žuly, která stojí jistě za návštěvu je skupina lezecky významných skal nazvaných podle legendy o králi Artušovi – Parsifal, Hrad rytířů a Věž Grálu. Zvláště poslední jmenovaná patří mezi největší věže Jizerských hor a nabízí kromě mohutných stěn i nádherný výhled na celé Jizerky.

Parsifal

Horolezecký průvodce „Jizerské hory“ věž popisuje jako: „Z náhorní strany štíhlá věž, která spadá k Hájenému potoku plotnovitým hřebínkem.“ a nabízí sedm výstupů na její vrchol. Určitě byste si neměli nechat ujít vzdušné zakončení „Převislé cesty“ (VI) a za vylezení stojí i plotnovitá „Normálka“ ( II ). Ti ambicióznější mohou zkusit i „Růžovku“ ( VIb ), nejtěžší cestu na věž. My se v sychravém podzimním dni spokojíme s dobytím vrcholu a vydáváme se hledat další věže.

Hrad rytířů

Rozložitý Hrad rytířů s celou řadou různě obtížných výstupů si bohužel musíme nechat na příště, protože i na dálku je vidět, že k dosažení alespoň jakž takž suchého stavu chybí zhruba dva slunečné dny. Škoda.
Neklesáme však na mysli ani na nadmořské výšce a naopak stoupáme značně strmým svahem k našemu dalšímu cíli, Věži Grálu.

Věž Grálu

Nejvýznamnější věž a dominanta oblasti a sousední věžka Strážce Grálu překvapí svojí velikostí a množstvím cest. Není se ani co divit, že dala základ horolezecké tradici celé oblasti.







Její severní, spárami rozpukaná stěna je opravdu monumentální a my okolo ní chodíme jako okolo horké kaše a přemýšlíme, o kterou cestu se v tomto „mírně“ navlhlém počasí pokusíme. Nakonec se rozhodujeme pro „Normální cestu“ (III) s odvážně dlouhým traverzem. Po chvíli váhání a nejistoty přidáváme „Severní spáru“ (V), v níž si nejprve připadám jako kominík při čištění komína, ale nakonec se z ní vyklube nádherná cesta, která rozhodně stojí za vylezení.

Nejdříve vymést listí a potom vzhůru!



Škoda jen, že nízko ležící mraky klesají stále níž a níž a tak se ani nemůžeme pořádně pokochat výhledem z vrcholového balvanu. Ale co, není všem dnům konec!



Přidáváme do sbírky ještě silně zavlhlého Strážce grálu výstupem jeho „Severní stěnou“ ( II ) a pak pomalu scházíme podzimním listím s vědomím, že se sem jistě někdy vrátíme.