Smíchovský festival - sobota

Z pátečního programu si návštěvníci pochvalovali dobře propracovanou show Libora Uhra, zaujal i Stoupa s Šatavisem.



V sobotu promítal své historické filmy, točené na 16milimetrovou kameru Jirka Novák a po polední přestávce přišlo vystoupení propagátora volného lezení a zakladatele stylu RP Kurta Alberta s jeho partnerem Holgerem Heuberem.



Jejich předáška se týkala prvovýstupu na stolovou horu Acopan Tepuy ve Venezuele, ke které se dostávali cca 300 km plavbou na kanojích pralesem a kterého se s nimi zúčastnil ještě Stefan Glowacz s jedním z nejlepších venezuelských lezců, Ivanem Calderónem. I když byla přednáška anoncována pod názvem Extrémy v lezení, z lezení tam zase tak mnoho záběrů nebylo, nejvíc času bylo věnováno sjíždění peřejí, přenášení lodí a místnímu obyvatelstvu. Teprve v závěru bylo pár pěkných lezeckých pasáží, některé točené z takového odstupu, že to mohlo být jedině z vrtulníku. Jedenáctidenní výstup byl dole lámavý, nahoře v krásné kompaktní skále. O stylu výstupu se nic moc neříkalo, ani o obtížnosti, ale podle obrázků tam byly i technické pasáže. Koho to zajímá více, článek o prvovýstupu je například zde



Protože Kurt Albert na začátku uvedl, že se chtěli k hoře dostat a vystoupit na ni pouze vlastními silami, vysvětloval nakonec ty letecké záběry tak, že těsně pod vrcholem zavolal mobilem vrtulník, který nabral jejich profesionálního kameramana, který s nimi nemohl lézt horní část, a umožnil mu záběry ze vzduchu. Nakonec po dolezení cesty kameraman slanil a oni pro kameru vylezli znovu poslední dvě délky, které byly v cestě nejtěžší.

Po této venezuelské exotice prezentovali naši skialpinisté Robin Baum, Pavel Pospíšil a Marek Holubec své podniky tradičního skialpinismu, jejichž zásadou je "co si vylezu, to si taky sjedu". Jen v programu anoncovaný sjezd severní stěnou Eigeru byl uveden na pravou míru, šlo o sjezd stěny západní. No co, Říjnová revoluce taky byla v listopadu.



Další byl na programu Martin Minařík, jehož emotivní vyprávění o loňské i letošní expedici na Lhotse, ztrátě přítele Pavla Kalného, a vyznání o tom, že nejlepší je lézt sám protože pak nemám odpovědnost za nikoho jiného, na diváky dost zapůsobilo. Martin vystupuje velmi skromně, ale jeho podniky, které absolvuje sám, nebo ve velmi malé skupině, mají vysokou hodnotu.



I další přednáška zůstala tématem v Himálaji. Hans Kammerlander vyprávěl o tři roky trvajícíh pokusech o prvovýstup na dosud nezlezený kopec Jasemba (7350 m), který v tomto článku přirovnává k severní stěně Eigeru, ale ve výši 6000 metrů. Záběry byly opravdu působivé, rozhodně to nebyla obvyklá Himálajská šlapanda, ale opravdové lezení. Kammerlander udělal dojem a jeho přednáška byla diváky zvolena za nejlepší.



Z Himálajských vichrů a vrcholných výstupů nás Pepe Piechowicz přenesl do Yosemitu a pohody v Campu 4, boulderingu a pěkných fotek.

Na závěr byla plánována panelová diskuse Petera Habelera s Pavlem Bémem o výstupech na Everest, prezentovaná jako diskuse prvního horolezce, který na něj vystoupil bez kyslíku s prvním primátorem na Everestu. Protože však bylo lze na tuto sestavu pohlížet také jako na diskusi prvního vystoupivšího bez kyslíku s několikastým, možná tisícím vystoupivším s kyslíkem, byl jsem na tuto debatu docela zvědavý.



Debatu moderoval, stejně jako celý večer, Jan Vesták. Dá se říci, že byla zajímavá. Peter Habeler řekl, že smeká klobouk před každým kdo na Everest vystoupil, ale že dnes jsou vyýstupy snazší a jednodušší, než dříve. Oni neměli cestu připravenou, žádné prošlapané stopy, žádné fixy. Ve vybavení jsou od tehdejší doby mnohem lepší hlavně boty. Oni se tehdy pouštěli do podniku, který lékaři a odborná veřejnost považovali za nemožný.

Habeler souhlasil s myšlenkou Martina Minaříka, že je dobré lézt sólo, protože pak každý odpovídá jen sám za sebe, ale také proto, že ve výškovém horolezectví jde vlastně každý sólo i ve skupině. Naopak je skupina méně bezpečná, protože její účastníci podvědomě spoléhají na možnou pomoc ostatních, která však ve velkých výškách není v podstatě možná. Tím potvrdil i myšlenku Martina Minaříka.

Jako možné budoucí špičkové cíle v Himálaji a výškovém horolezectví vůbec, se oba shodli na zimních výstupech, keré jsou zcela v začátku, a které lze stupňovat alpskýcm stylem. Habeler k tomu ještě přidal těžké výstupy na nižší kopce, jako byl podnik Hanse Kammerlandera. Šesti a sedmitisícovek, na kterých lze takové věci podnikat, je v Himálaji mnoho. Na závěr diskuse se profláklo, že Peter Habeler právě slaví 65. narozeniny.



Asi se to již připravovalo, protože se se záhadným darem vytasil Pavel Bém. Nebyl to starodávný cepín se sbírky Libora Hrozy, který dal prezidentu Klausovi, ale záhadný předmět, který drží v rukou, je kámen z Karlova mostu v originálním pouzdře. To právě skepticky se tvářícímu Habelerovi šušká do ucha tlumočnice.











Nakonec ještě dostal Pavel Bém od zástupce firmy Berghaus goráčovou bundu. Přijal ji s povzdechem "Co ti novináři zase napíšou". Nojo, politik a dostat goretexovou bundu a ještě takhle veřejně... :-)



Proces obdarovávání ještě pokračoval, Pavel Bém dostal medaili za výstup na Everest spolu s Radkem Jarošem od předsedy nepálské horolezecké asociace Ang Tsering Sherpy. Proč nedostaly mediale taky Poláčková, Chlumská a další, nevím. Třeba jim je pošlou poštou?

No a to byl konec celkem podařeného festivalového dne, moderovaného přiměřeným způsobem Janem Vestákem, který byl mnohem lepší než loňský trapný Martin Zounar. Stínem byl jen výkon tlumočníka němčiny, který přeložil tak polovinu toho, co tlumočený řekl a vynechával i velmi podstatné věci, takže kdo neumí německy, nemohl mnohdy pochopit o co vůbec šlo. Naopak musím pochválit tlumočnici angličtiny, která v zvládala výřečného Petera Habelera, který když se rozpovídá, hned tak se nezastaví a dělat pauzy na překled si vzpomene málokdy. I přes tohle ztížení přeložila skoro všechno. Palec nahoru!