Rozštípenka

Všude je vlhko, bude asi hnusně a námi cloumá kolumbovský komplex. Ne, nemáme problém s postavením vejce na špičku, ale chce se nám objevovat. Vstupní data vylučují písek a vedou k výsledku: Vysočina. Nikdo z nás ji moc nezná a máme tam koho vybydlet. Navíc nabízí hafo oblastí k lezecko-kvakerskému vyžití. Ale kterou zvolit?

Čtyři palice a Drátník u nás propadly jako příliš známé a vzpomínky na Bílou skálu a Devět skal, které jsme otestovali v sobotu, se utápějí ve směsici vlhkosti, mechu a hlavně v nepřeberném množství hub. Škoda slov.



Neděle byla lezecky produktivnější, hlavně asi díky tomu, že se okolo Rozštípené skály vyskytovalo méně těch potvor s jednou nohou a kloboukem a možná také proto, že nám je sobotní večeře v podobě houbové omáčky, smaženice a houbových řízků už dostatečně znechutila.



Na seznámení si dáváme položenou cestu „Jardova diretka“ (V-) a poznáváme specifika místního materiálu. Na ta naráží i jeden z lezců trápící se vedle nás ve startovním převisu „Kamenolomu“, kde nejenže notně dlouho poseděl, ale dokonce si i solidně zalítal a díky tomu sklidil posměch okolí. V rámci pokynu „přes mešík a za kapradinu na polici“ vylézáme další cestu a usuzujeme, že ne všude, kde jsou borháky musí vést pěkná cesta.



V „Petrově cestě“ zakouším opravdu pořádně převislý začátek, který je pro výstupy na hlavní stěně typický, bohužel většina cest tady spočívá jenom v jeho překonání a následující kolmá stěnka je spíše lehčí lezení, často lichenologického charakteru přecházející v mykologickou procházku s dendrologickými vložkami.



Opravdovou lahůdku v podobě „Hrany díků“ (VI) si vychutnal Honza a zvládl dokonce nezahučet do lehce hrozivého komína. Tento mírný převis nás značně utahal a tak jsme si šli odpočinout na Východní stěnu, která je vyloženě kvakovitou formací, ale jak jsme zjistili, poskytuje všechno jiné než odpočinek. Překvapení na konec v podobě chybějícího slaňáku Honzu nerozhodí a tak se vydává za štandem do lesa.



Povinnou atrakcí oblasti je některý z výstupů na Jehlu vedle průchodu po kterém je oblast asi pojmenována. Můžu doporučit „Východní cestu“ (V-) a těžší vytrvalostní „Dívčinu“ (V+), ostatně bych tu dívčinu co to vylezla rád viděl.



K večeru se pod stěnou začínají objevovat místní lezci od šedivého vousatce stínujícího v převisech se samojištěním až po lokální mládež, která lano zjevně ani nezná a přesto se v baví vysoko v převisech. Zcela zaraženi radši a docela rádi upouštíme od plánu vylézt si místní snad největší úlet v podobě cesty „Žíla“, která šikmo traverzuje téměř celou hlavní stěnou a kříží asi deset jiných cest. Po celém dni lezení spokojeni a utvrzeni v již dlouho tušené obavě, že obtížnost je relativní a to (bohužel) v neprospěch našeho sebevědomí, se sbíráme a jdeme udělat pár fotek na betonového mamuta, kam snad vylezeme - a taky bez lana!!



Příjezd a přístup:
Stačí zaparkovat ve vesničce Hamry nedaleko Žďáru nad Sázavou a po červené značce kolem betonového Mamuta a přes potok dojít pod sympaticky vypadající skálu.

Popis oblasti:
Ač jsou tady podle průvodce čtyři sektory s asi 120 cestami, je to vlastně jeden pás skal táhnoucí se od potoka kamsi do hloubi lesa s výškou maximálně 20 metrů.
Příznivě vrstvená ortorula tu tvoří mnoho menších horizontálních poliček a především díry, které se drží někdy dobře a jindy trochu hůř. Orientace podle čísel napsaných pod nástupem je absolutní nesmysl. Klasifikace komínů, hran a hlavně převisů pohybující se od II do VIII UIAA má občas dodatek v podobě A0 až A1 a často se stane, že číslo zcela nevystihuje nástrahy, které vás čekají. Ke všemu přičtěte fakt, že na hlavní stěně začíná většina cest markantním střechovitým převisem. Výsledkem je často absolutní deziluze z vlastního podaného respektive nepodaného lezeckého výkonu. Naštěstí jsou cesty logicky a dostatečně zajištěny nýty a borháky, takže nic vážného nehrozí.