To bylo tenkrát…..

Potom dostanou echo (vhodný k tomu je nějaký kámoš v Innsbrucku, který sedí na internetu a sjíždí Fuckingwheater), že příjde Schönwetterfenster. Bouchači vsadí všechno na jednu kartu a vyrazí. Pod stěnu jdou a většinou ještě první délky lezou v hodně mizerným počasí, ale s nadějí. Pak to ale konečně přijde, najednou plech a pěkně. Bouchači jedou jak fretky, bez bivaku a kontinuálně a cestu dolezou. Většinou v průběhu sestupu se počasí zase vrací do (patagonského) normálu. Následuje dramatické slanění, pochod do tábora pěkně o hladu a zase v mizerii. Ale cesta je v kapse (zaplaťbůh, sponzoři budou spokojený), vyspat, zabalit a mazat na éro. Tak to je Schönwetterfenster (každý ví, o co jde, ale vhodný český jednoslovný termín mě nenapadá). Výše popsaná situace ale existuje i v zrcadlovém významu – nevěříte? Věřte!

Polovina února 2003. Již dva týdny je mimořádně pěkné počasí. Jasno, výborné sněhové podmínky, mráz tak akorát na modrý extráč. Bohužel to během týdne pozoruji z okna svého kanclu, jen o víkendu se snažím urvat co jde. A tak se nakonec rozhodujeme, že uskutečníme náš plán, o kterém už minimálně dva roky klábosíme – pěší přechod Krkonoš, bez lyží – na sněžnicích.



V pátek 14. února odpoledne vyrážíme autobusem do Maršova. Spaní máme slíbené na Rýchorách, tak ještě před pochodem nahoru dáme v místní hospodě večeři a naklopíme do sebe nějaký kýbl. Ještě před ulehnutím se venku před chatou kocháme výhledem. Noc je nádherná, obloha vyskládaná hvězdami, v dálce svítí Sněžka – nebo spíše objekty na jejím vrcholu. Předpověď počasí na víkend je pesimistická, tak už na to zkažení není moc času.

Ale do rána to ta parta kolem Sv. Petra stihla a probouzíme se do mlhy a větru. No nic, vyrážíme směrem Pomezky, sněžnice přivázané na baťozích, protože sníh je tvrdý a dobře nese.



Na Pomezkách už vítr připomíná vichřici a v mlze se proplétáme komlexem dostavěných a rozestavěných hotelů, abychom chytli odbočku směr Jelenka a Sněžka. Počasí se „vylepšuje“, začíná poletovat sníh. Kupodivu jdeme po stopách nějakých lyžařů a protože stopa ještě nestihla zafoukat, asi nemají velký náskok. Stopa mizí – před vchodem do Jelenky. Na hospodu je pro nás brzo, jdeme dál. Sněžnice nejsou stále třeba, výstup na Sněžku je buď po tvrdě ubitém sněhu, nebo po kamenech. Jak nabíráme výšku sílí i vítr. To je dobře, pokud ta přímá úměra platí pro celé Krkonoše, mělo by se to po Sněžce už jenom zlepšovat. Kupodivu je nahoře otevřená Poštovna (ta stará) a u pultu není žádná fronta. Veselo je u grogu a není kam spěchat. Těsně než se zvedneme, doráží skupinka asi pěti lyžařů, kteří už mají za sebou posezení na Jelence. Jsou totálně v pohodě, mají objednaný (a asi i zaplacený) nocleh na Martinovce a i když ví, že tenhle přejezd Krkonoš jim co se týče kvality jízdy na lyžích moc nevyjde, zjevně jim to nevadí. Ve dveřích se střídáme a my pokračujeme naším směrem na východ.



Vítr (no spíše vichřice) má ale dneska úplně jiný směr a tak se k Luční boudě dereme pěkně „proti proudu“, většinou hlavu skloněnou a ještě před obličejem ruku. Není zas až tak velký mráz, sníh se na nás lepí a začíná sklovatět. Vůbec nevím proč vlastně lezeme dovnitř, Luční je v poloprovozu, podle informací tam snad funguje ve vestibulu nějaký bufet. Sedíme ve studené hale už ve vlhkém oblečení, chvilku v závětří, ale než začneme vychládat a než pustíme zimní třas na tělo, zase vyrážíme ven.



Úsek na Špindlerovku, který je za lepších podmínek na lyžích lahůdková tůra, je dnes zkouškou odolnosti. Předklonění se v mlze a vichřici prodíráme vpřed, od tyče k tyči. Postupně vystavuji větru levou, nebo pravou tvář, aby se střídaly každá chvilku v „závětří“, občas promnu nos. Ale jinak je to v pohodě, hlavně si libujeme, jak jsou hory prázdné, že tu nejsou žádné davy. Jenom nás za chvilku doráží ta parta lyžařů, neustále dobře naladění, vidí se už na té chalupě, kde budou spát a o večeru mají jasnou představu.



Někdy na rozhraní světla a tmy dorážíme v ještě celkem dobrém rozpoložení ke Špindlerovce. Parkoviště je zafoukané, nikde nikdo. Vlézáme do hospody. Batohy pokryté vrstvou sněhu a ledu se neodvažujeme vzít dovnitř a pohodíme je vedle vchodu. Než vůbec vejdeme do jídelny, okupujeme prostor toalet a mezi žebra radiátorů ústředního topení cpeme mokré rukavice, čepice a bundy. Konečně vypadáme přijatelně pro jídlenu a taky musíme dát kotelníkovi časový prostor, aby nám usušil věci. V sále je pár znuděných číšníků a u jednoho stolu sedí postarší chlápek s mnohem mladší partnerkou, s mimořádně kvalitně vyfutrovanou blůzou. Podle toho, jak do tý ženský hrne vodky, je jasný, že má o programu na dnešní noc jasno. S námi je to přesně naopak. Během konzumace a nezávazné konverzace je právě otázka dnešní noci opatrně obcházena, nebo bagatelizována frajerskými řečmi typu:“dopijem a dem“- já vždycky dodávám Šlechtasedumcé, „někde se prostě zahrabem a bude to“.



Průběžně šmíruju toho chlápka s mnohem lepší perspektivou pro dnešní noc než máme my (tedy vlastně šmíruju tu „perspektivu“ vedle něj). A otrávený pinglové zase na oplátku nápadně-nenápadně dávají najevo svými pohledy, že bychom už měli vypadnout a neopruzovat. Zjevně neřeší problém, kam v té tmě a vichřici půjdeme.

Doba se nachýlila, ostatně jsme suchý a tak s těžkým srdcem opouštíme teplo jinak nepřívětivého lokálu a před hlavním vchodem na sebe navlékáme sněhové koule, které skrývají naše batohy. Bez konkrétní představy a v mentálním útlumu přecházíme ve vichřici parkoviště.

„Hele vole, čekárna, kdy asi pojede autobus? Ňáká svině z ní už šlohla dveře“. Ujdu ještě pár metrů a najednou mi to doklapne.

„Hele vole, autobusová zastávka, jdu se mrknout na jízdní řád.“ „První autobus pojede až ráno, ale můžeme na něj počkat, přece od toho je čekárna.“

„Nojo, a když bude někdo tvrdit, že tu bivakujem, tak jenom čekáme na spoj. A to se přeci nemůže nikdo divit, že v takovým počasí a ještě když chybí dveře, ležím ve spacáku a na karošce, když to jede až ráno v sedm, přeco tady nezmrznu jako Hanč“.

Jak řekli, tak udělali. Konečně přišla ke slovu zbrusu nová lavinová lopata. No nejvíc práce dalo upevnit do futer osiřelých po ztracených dveřích žďárák, aby se aspoň trochu odclonil vítr. No nebylo to moc Amundsenovské, ale problém s nočním programem byl doladěn elegantně. Pohoda nepřestává, vaříme kafe, dokonce i nějaká placatka se v baťohu našla. Dodneška jsem nevyřešil otázku, co mne v noci více budilo, jestli kvílení větru, nebo plácání žďáráku ve dveřích. Spánek byl jen přerušovaný, ale zase v suchu a teple.



K ránu vichřice přeci jen trochu polevila, autobus nepřijel (bude si muset počkat nejdříve na frézu), takže jsme se spoje nedočkali (nevadí). Nikam nespěcháme, jsme za půlkou hřebene, času dost. Vyrážíme v husté mlze a ta nás provází po zbytek přechodu až na Voseckou bodu. Když pak začínáme sestupovat do Harrachova, začíná se počasí zlepšovat, tu a tam se ukáže mezi mraky dokonce modrá díra.



Ve vlaku z Harrachova do Tanvaldu musím z útrob batohu vyhrabat sluneční brýle, v té záplavě slunečního svitu odráženého od bílých plání za oknem mhouřím oči. Slunce pere jak o závod a bude tomu i po celý příští týden. To už ale zase budu pozorovat naštvaně z okna kanclu.

Takže věřte - Schlechtwetterfenster funguje stejně jako Schönwetterfenster.

Z hlubin paměti a fotoarchivu svého a kamarádů, kteří byli u toho vydoloval Vladimír