Rozhovor s Christianem Stanglem – dokončení

Z pohledu středoevropana vypadá nejexotičtěji výstup na Carstensz Pyramide. Jak moc to bylo jiné, než výstupy v tradičních horských oblastech a čím?

To je jednoduché: Tady se musí lézt! Everest, Denali, Elbrus, Vinson, jsou hory se spoustou sněhu a ledu. Aconcagua a Kilimanjaro jsou jednoduché hory a jsou ideální pro běžecké boty. Za předpokladu, že sedí počasí!
Abys měl úspěch na Carstensz Pyramide musíš být zároveň lezec. Ale právě tato různorodost dělala můj projekt Seven Summits Speed tak zajímavým.



Naproti tomu pravděpodobně nejdrsnějšími podniky byly výstup na Denali a Mt. Vinson. Mohl bys je našim čtenářům nějak přiblížit?

Na Denali jsem měl v brzkých ranních hodinách špatnou viditelnost. Dostal jsem se do mraku a to můj postup hodně zbrzdilo. Na Vinsonu to byla ta zima. Startoval jsem ze základního tábora při příjemných -19°C. Ale pak jsem na chvíli vešel do stínu hory. Tam bylo -31° C. Všechno se pokrylo ledem a já měl problémy s dýcháním. Také vrcholová plošina byla překvapivě dlouhá. Můj výškoměr ukazoval 5 500 metrů, přestože hora má výšku jen 4 897 metrů nad mořem. Začíná se ale hodně nízko, na asi 2 100 m. Také samotná cesta od základního tábora k úpatí hory je velice dlouhá.



A Mt.Everest? Výstup na vrchol a zpět jako jednodenní túra. To dost zásadně mění pohled na himalájské lezení…

Právě výstupy na nejvyšší vrcholy, na osmitisícovky specielně, potřebují nové podněty. Dnes už není dosažení vrcholu Everestu žádným výjimečným výkonem. V roce 2007 dosáhlo vrcholu více než 500 lidí. Díky kyslíku, pomoci Šerpů, díky profesionálním horským vůdcům, díky superlehké výstroji, díky předpovědi počasí přes satelitní telefon a tak dále.
Další vývoj může následovat jen skrze RYCHLOST, OBTÍŽNOST nebo STYL. Jde mi o to poukázat na to, kde leží dnešní výkonnostní standard a ne o to abych byl oslavován jako „hrdinský pokořitel Everestu“. To je směšné.



Můj nový styl výstupů snese srovnání se sportovním lezením v Evropě před asi pětadvaceti lety. Sportovní lezci osmdesátých let nepovažovali dosažení vrcholu za jediné měřítko úspěchu. Měřili svůj úspěch obtížnostním stupněm výstupu a ne dosaženým vrcholem. Samotné výstupy na vrchol neumožňují další vývoj.
Mnoha tradičním alpinistům bylo počínání této mladé lezecké generace trnem v oku. Už jen proto, že chtěli do té doby běžnou stupnici obtížnosti rozšířit o další stupně. Bez okolků! Do té doby platil po desetiletí šestý stupeň za nejextrémnější lezení. Dnes je sportovní lezení v sedmém a osmém stupni vlastně samozřejmostí. Sportovní výkon, který dělají pan a paní XY po osmi pracovních hodinách v kanceláří a to bez problému.



V souvislosti s Everestem bych se tě rád zeptal na tvůj pohled na české úspěchy na této hoře v loňském roce. Tak trochu zpolitizovaný výstup pražského primátora Pavla Béma a první Češka na vrcholu Klára Poláčková. Co o tom soudíš?

Takže. K vašemu politikovi se nechci nijak zvlášť vyjadřovat. Jenom doufám, že nepoužíval umělý kyslík (=doping!). Jinak by to byl důkaz, že i jinak dosahuje své cíle nefér prostředky.

Vedle tvých výkonů ve velkých horách jsou tak trochu ve stínu tvoje běžecké aktivity, skromně uváděné pouze jako speciální tréning. Například oběhnout a oblézt kolem dokola NP Gesäuse (69 km, 11 500 m převýšení, lezecké obtíže do stupně 3+) přece není běžný typ tréninku…

Ano byl to trénink, ale ne normální. Ten nápad jsem dostal v den otevření našeho národního parku Gesäuse v roce 2002. Běžel jsem 1. července. Startoval jsem s rozbřeskem a doběhnul jsem před úplným setměním. S sebou jsem neměl čelovku ani vodu, pil jsem z pramenů nebo potoků.

Jak dlouho to vlastně trvalo?

16 hodin a 4 minuty.



Účastnil jsi se někdy horského běhu „Psotův memoriál“ pořádaného každoročně na podzim ve Vysokých Tarách?

Ne. Myslím si, že se jako běžec do vrchu ani neřadím do špičky. Jsem dobrý tam, kde je řídký vzduch, ve velkých výškách. Pro běžecké soutěže bych musel běh víc trénovat. Je to prostě jiná disciplína.

A co tvoje cyklistické akce. Pro mnohé by byly tvoje „vyjížďky“ životním výkonem. Je to zase „jen“ trénink a nebo i něco víc. Jaký vlastně máš vztah ke kolu a k cyklistice vůbec?

Principielně je to trénink. Ale protože taky rád cestuji, je to možnost jak sportovně poznávat jiné země. Hodně toho zažijete a přitom sedíte osm až dvanáct hodin na kole. To si vychutnávám.





Jaká bude budoucnost? Jaké má cíle člověk jako ty. Existuje pro tebe vůbec ještě nějaká horolezecká a nebo běžecká výzva?

Cíle mi neustále přibývají. Momentálně přemýšlím o návratu na Antarktidu, je tam tolik zajímavých hor.
Další projekt mám taky opět v Andách. Pořád ještě se chci pokusit o to, stát během 24 hodin na pěti vrcholech přes 6 000 m. Právě proto, že se to ještě nikomu nepovedlo, mě tato výzva přitahuje.
Potom jsou tady ještě neprostoupené stěny v Himálaji. Takové prvovýstupy mě lákají z alpinistického pohledu.
A během svého přechodu And v roce 2005 jsem objevil hory, které jsou nejspíš doposud zcela nevylezené. Cílů je dostatek!



Děkujeme za rozhovor a přejeme do dalších let hodně úspěchů.



Stručné seznámení s osobností Christiana Stanula najdete v článku Nebeský běžec Christian Stangl.

První část rozhovoru s Christianem Stanglem naleznete ZDE.

O jednotlivých výkonech Christiana Stangla naleznete více na jeho stránkách.