Maroko 2008

Ale to už je deset let minulostí, nakonec to uzrálo a vzít to letecky je věc úplně jiná. Potom, co jsme dali hlavy dohromady, nakonec jedem zase super partička. Rozhodování nám ještě ulehčil Marokoznalec Moucha a po shlédnutí jeho přednášky nám bylo jasné, že jestli nás z Marockých oblastí nějaká motivuje, tak jedině soutěska Todry.

Je 8. ledna roku 2008 a naše plány se opět pomalu proměňují ve skutečnost. Už po tolikáté odlétáme prožít zase něco nového a možná, dá se říct, lehce dobrodružného. No prostě zase na chvíli naplnit mozky očekáváním, srdce arytmií a duše poznáním. Avšak poprvé odlétám s pocitem strachu i obav jestli vůbec budu moct lízt. Už šest týdnů se každé ráno budím s oteklým prstem, jenž ohnu až po hodině rozhýbávání. Tuhle daň platím za to, že jsem zas jednou chtěl zkusit být trochu silnější a při třetí návštěvě bouldrovky mi v prstu křuplo natolik, že i teď po šesti týdnech klidu mám starosti.

No konec nářků, nějak bylo, nějak bude a hlavně vždy může být ještě hůř. Pár hodin v letadle a už to zase všechno začíná. Půlnoční Marrakesh, berber v mercedesu, přísný hoteliér a marocký hotel. Arabská strava, hodně slabý kafe, dealeři kouření a předlouhá cesta autobusem do Tinghiri, městečka to posledního před vstupem do úžasný soutěsky Todra.



A zase stejný scénář. Najít co nejlepší hotýlek, tu nejlepší stěnu no a prostě všechno to nejlepší. Samozřejmě to pokaždé nevyjde a jak už je v arabským světě zvykem, občas všechno stojí trochu víc než obvykle a většinou je vše horší než vypadá.

Nakonec jsme to seznámení docela ustáli a po pár dnech jsme se vyklidnili jak pravý marokánci, i když místní Ondru odhadovali na Turka a mě na Španěla, jen Párka na Marokánce, ale to bylo asi tím hulením.

Po krátkým testu zdejších hotelů jsme uvízli v tom na kopci s názvem Panoramic, kde se majitel Moha hodně snaží (aspoň o tom pořád mluví) aby to bylo opravdu jako doma, ovšem s jeho rodinou a přáteli. Komfortní pokojík a dvě terasy, jedna na východ na snídani, s výhledem na život v ulicích a krásné staré město. A ta na západ, na ty odpolední dejchánky a večerní západy slunce s výhledem na stěny soutěsky Todry.



Po průzkumu okolí a prohlídce stěn upoutaly naši pozornost jen dva směry, pilíř v soutěsce a prostřední pilíř u vstupu do soutěsky. Nakonec jsme zjistili že pilíř v soutěsce už je vylezený, i když až od půlky, kdy španělští prvovýstupci z levé hrany do středu pilíře po dvou délkách šikmo traverzovali. Direkt by byl moc pěkný, ale měl by sotva sto metrů i když převislost spodní části byla zárukou obtížnosti.



A tak jasnou volbou pak pro nás nakonec byl prostřední pilíř u vstupu do soutěsky, neb skála v něm vypadala nejčistší. Byl zároveň nejvyšší a hlavně nevylezený. Ve stěně Plage mansour vedou tři cesty, avšak pouze spáry a kouty mezi pilíři, s poznámkou v průvodci dirty a A0, což není zrovna nejčistší.

Proto jsme měli trochu obavy, jestli to není ten důvod, proč zůstalz nejkrásnější směry pilířem hned u vstupu do soutěsky zatím nevylezeny. Lepší stěna tu není, tak není co ztratit a plán je jasný. Lezeme direkt ve spádnici největšího vrcholového převisu.



Rozdělujem se na dvojky, jedna vždy poleze a druhá točí. Dnes začínám já s Párkem a samozřejmě jsme hned něco zapomněli. Bylo to kladivo a Jíra pro něj hned běží do hotelu. Je to pět minut a jen exponovaný traverz nad vodou nás dělí od nástupové plošiny naší cesty. Ještě že jsme sehraný tým, a než dotluču první nýt kamenem, už je tu Jíra s kladivem. Teď už nás snad nic nezastaví.

Jsme mile překvapeni kvalitou skály, jaké má úžasné tření. Perfektní háčky nám snadno umožňují osazovat nýty a tak je první délka brzy hotová. Párek dává tři nýty ve druhé délce, avšak prvně nabitý nový akumulátor nás předčasně posílá po fixech na dno soutěsky, neb vyvrtal jen deset děr a jsme bez elektřiny.



Druhý den s dobitou baterkou zase metry rychle přibývají a Ondra s Jirkou nás posouvaj dlouhou krásnou délkou do poloviny stěny.



Kluci jsou ve formě a můj prst stažený tejpkou zatím docela drží, tak snad vydrží. Počasí je stabilní, každý den modro, na slunci vedro a ve stínu kosa, ale na lezení naprosto ideální. Akumulátor už je po třetím nabití taky nezničitelný, třetí den s Párkem osazujem jedenáct nýtů a akumulátor se ukazuje stále téměř plně nabitý. Ta čtvrtá délka šla poměrně rychle a dolů nás posílá až silový bouldr v páté délce nad prvním nýtem, kde dávám tak deset pokusů, bohužel bez známky zlepšení. Tak tohle je ten nejčistší bouldering, nad nýtem. Je tu problém dvěstě metrů nad zemí. Tady ti zádíčka nikdo nepodrží. Nutká mne to oblézt zprava. I tak je to dost silové, ale nýt tam nedám. Necháme to klukům na zítra, třeba bouldřík přímo vyřeší. A když ne, i zprava bude tahle délka dosti výživná.

Po dnech ve stěně nám večery u hromad jídla, s berber whisky a marockým kouřením rychle utíkají a naše fixy jsou vysokorychlostním spojením mezi dobrodružstvím ve stěně a klidným zázemím. Po stereotypní snídani, placky s margarinem, oranžové marmeládě a navoněným medu tak opět vyrážíme pod naši stěnu. Kluci jumarujou po fixech, my obíháme stěnu z druhé strany. Slaňuju na hranu pilíře, odtud mám kluky jak na dlani a můžu pohodlně točit.

Ondra dává v bouldru tak dvacet pokusů a s rozedranými prsty to nakonec bere zprava. Přímo je to vážně moc těžký a ještě mu chybí centimetry. Technický koutek, silový převísek a bolestivý bočák, tak kluci charakterizují pátou délku a obtížnost minimálně 7c.



Zítra se pokusíme dolézt přímo přes vrcholový převis na vrchol. Raději vyrážíme trochu dřív než obvykle, neb nás před lezením čeká 250 metrů jumarování. Na slunci je krutý vedro, ale nemáme čas čekat na stín. Naštěstí je poslední délka plná krásných chytů a kapsiček a tak vylezené metry rychle přibývají a dobré tření zde není podstatné. To se rázem mění u pátého nýtu, kdy převis prudce nabírá grády, chyty mizí a malé lišty se ukrývají pod vrstvou mechu a nějaké prapodivné hmoty. Ani se moc nepokouším zkoušet dál lézt přímo, neb jsem si jist že to není v našich silách a mezi lámavou skalou hledám možnost úniku lehce zprava. Nakonec se i oblez zprava ukazuje jako solidní bouldřík. Nad převisem osazuji nýt a poslední metry na vrchol si už vychutnává Pára. Máme hotovo. Podařilo se nám najít krásný a první volně přelezený směr v pilířích Plage mansour .



První česká cesta v Todře je na světě. Rychle slaňujem a kluci už na nás čekají na terásce s kávou a marockým kouřením. Kocháme se pohledem na naši novou cestu u vstupu do soutěsky a máme hroznou radost, že se nám povedlo vylézt takový krásný směr. Po pěti dnech divadla pro místní, kteří nás měli ze svých hotelů, teras a krámků celou dobu jak na dlani, jsme se zde stali poměrně známými, a tak hned za námi všichni chodili s návrhy jmen pro naší cestu, jako třeba Mohamed, Aláh a nebo třeba Hotel Panoramic. Nakonec se rozhodujeme pro název SAHA, berbersky díky. Díky za majlonky do štandů, které nám dal nezištně místní lezecký guru Hasan, jenž se zde živí prodejem ručně malovaných průvodců na Todru. A taky dík za krásný směr a díky všem, co nás v naších prvovýstupech podporují. A hlavně díky že jsou na světě místa jako tohle, že máme kam jezdit, co dělat a že nás to furt ještě baví.

Dáváme si první společný rest day a vyrážíme na RP přelez. První délka, technický koutek, jistě 7a. Druhá délka 6b, ve třetí délce zaskočí nepříjemný bouldřík a ve čtvrté se při RP člověk musí pěkně kroutit. Pátá pouští Ondru až po chvilce nacvičování a poslední dává dokonce OS Flash. Ondrův verdikt 8a a 8a. Tak teprve teď máme hotovo a jsme štastný, že se nám povedla krásná cesta a zřejmě zase nejtěžší.



A já mám největší radost, že to všechno vydržel můj zraněný prst. Až ted mu můžu dopřát zasloužený klid. Ondra s Jírou zbývajících pár dní v Todře věnujou sportovkám, já si v rámci klidu pro prst ordinuju lehké vícedélkovky a tak si s Párou dáváme ten nejhezčí směr na na pohled nejvyšší stěnu Paroi du Levant cestou Chark 7a+, 6 délek, 180 metrů a překrásný pilíř De couchant cestou Trepiavertikal 7b (spíš 6c), 8 délek ca 300 metrů. Čas se nám tu rychle krátí, posledních pár doteků vyhřáté skály, dvoudenní výlet do Marzogy, to jen aby člověk zažil to kouzlo Sahary a tuctový východ a západ slunce, no tak aspoň pro ten pocit jo, byl jsem tady a pak už jen cesta busem na zpět do Marakeshe, s výhledem do hlubokých údolí a překrásných vesniček ve strmých stráních pod zasněženými vrcholy pohoří Atlas.



V Marakeshi jsme si pak do syta užili atmosféru ponurých uliček a cvrkot arabského velkoměsta. A v noci pod hvězdami posetým nebem jsme si pak dokonale vychutnali poslední hodiny na Africkém kontinentu. Ty poslední hodiny z našeho třítýdenního vytržení z reality.

Fakta: Ceny všeho jako u nás, občas trochu dražší a občas zase levnější. Dost záleží na tom, jak dobří jste obchodníci. Pivo už je o dost dražší, v hospůdce v Tinghiri třetinka za 37 Kč, ale zase kuřáci ušetří za kouření. V Maroku vše celkem dobře funguje a je i k dostání, takže než vozit chlast na obchod je lepší to rozdat jako presenty, neb za placatku ferneta nám byli místní ochotni dát max. 50 Kč. Marokánci jsou občas trochu dotěrný, ale když se na to kouknete jejich očima, dá se to i pochopit, neb narodit se a žít v Maroku je pěkně tvrdý. SAHA