Hore Zdar 2008

V neděli jsem na Skypu zahlédnul Doudlebu a dali jsme se do řeči: „Kdy že to odjíždíš?“ „Za tři týdny?“ „Tak to bychom měli udělat nějakou rozlučku!“ „Hele, pořád mi leží v hlavě ta Devils Tower.“ A už to jelo. Jediným možným termínem je příští víkend. V pondělí prosíme šéfy v práci, navečer objednáváme letenky a ve čtvrtek večer se potkáváme na letišti v Denveru. Z Michiganu přijíždí s Doudlebou ještě další dva „účastníci zájezdu“ – Paul a Mark (kluci se kterými se známe z lezení v RRG v Kentucky). Cesta do Wyomingu je dlouhá a trvá nám celou noc. Za volantem se střídáme jenom já s Doudlebou, Paul s Markem vzadu spí jako mimina.



V šest ráno jsme na místě. Nikde nikdo, jasná hvězdná obloha, mínus šestnáct stupňů Celsia, čtvrt metru sněhu. Pomalinku se rozednívá a my začínáme zaklánět hlavy. Věž se nám ukazuje v celé kráse. Mezi focením a vzrušenou debatou kudyže nahoru zalézáme do auta, protože zima je opravdu řádně kousavá. V osm hodin se otevírá administrativní budova rangers tohoto parku a tak zakupujeme průvodce a ukazujeme kartu pro vstup do parku. Rangerka je ochotná a trochu udiveně se na nás dívá, když ji sdělujeme náš plán vylézt nahoru. Od půlky prosince tam prý nikdo nebyl. V devět jsme zpět na parkovišti, rychle balíme bágly a vzhůru do stěny. Díky sněhu se nástup trochu komplikuje a tak máme o tři délky delší lezení.



První délku tahá Doudleba, je to asi padesátimetrová stěnka. Druhou táhnu já. V létě to musí být paráda, teď je to dřina. Po kolena ve sněhu pod kterým se ukrývá led. Třetí délku dolézá Doudleba. Teď už jsme definitivně u cesty Durrance. Původní záměr, lézt cestu od Wiessnera, jsme zamítli. Podmínky jsou opravdu docela drsné. Takže vzhůru. Ochotně souhlasím s taháním další délky. Můj elán ale vyprchává s přicházející sněhovou přeháňkou a zhruba z poloviny první délky se nechávám spustit zpět.



Rád přenechávám vedení Doudlebovi. Hned nám to jde o poznání rychleji. Druhá délka (pátá dnes) této cesty krásnou dvojspárou je asi to nejlepší lezení za celý den.



Třetí délka nám trvá dost dlouho, díky sněhu nejde traverzovat tak, jak se má kus před dalším štandem a tak lezeme napřímo. O dost těžší varianta. Sedím asi dvě stě metrů nad zemí a karabiny mi začínají přimrzat k promočeným rukavicím.



Odtud se má jít pravým komínem, ale levá spára vypadá podstatně přívětivěji. Takže tedy opouštíme cestu do které už není návratu. Doudleba pomalu odlézá a já z kouta pod sebou slyším jen „fuck, fuck“ a známý zvuk když spadnete do lana. Anglické nadávky se z kouta pod námi rozléhají široko daleko. No ona ani naše situace není nejlehčí: „Hele nechám ti tu bágl!“ No to jsem opravdu zvědavý co tam s ním asi budu dělat. Tahle délka nám dává zabrat. Dolézám k báglu visícímu na jednom friendu a posílám ho po laně nahoru k Doudlebovi. Teď chápu proč, do komína jsem se vešel tak tak sám, natož s batohem.



Sedím asi dvě stě padesát metrů nad zemí ve třech friendech a asi po třech minutách cvičení mě začínají hrozně bolet prsty. Tak to je fajn, ještě nejsou definitivně zmrzlý. „Kolik je lana?“ slyším odkudsi shora. „Nevím, asi deset metrů“. Najednou začalo lano rychle ubývat a shora se ozval děsivý řev. Vítězný. Posledních padesát metrů končí výlezem převislou spárou, poslední dva kroky přes velké balvany a vidím, že dál už to nejde. Prostě jsme na vrcholu! Ležím na hraně vrcholového plata ve sněhu a směju se jak blázen. Padáme si s Doudlebou do náručí a vzájemně si gratulujeme.



Pravda je, že jsme asi oba čekali něco jiného. Výstup nám trval přesně šest hodin. V létě to musí být parádní lezení, v těchto podmínkách to byla dřina a v závěru i velké přemlouvání se. Někde ve stěně jsou ještě Paul s Markem. Z vrcholu je ale nevidíme. Procházíme celý vršek o rozloze možná dvou fotbalových hřišť, děláme fotky, zapisujeme se do vrcholovky. Paráda HORE ZDAR 2008 je náš. Opravdu tady nikdo od 16. prosince nebyl. Pozorujeme prodlužující se stíny dole a nevíme co kluci. Času moc nezbývá, slunce už je na obzoru.



Nacházíme slanění a vzhůru dolů! Teprve teď vidíme kluky, vylezli délku komínem, do kterého se nám nechtělo, a k vrcholu jim mělo zbýt hrabání se po čtyřech zasněženým rozbitým terénem. Nezbyl jim ale čas a správně se rozhodli pro slanění. Dolů uháníme po dvou svázaných šedesátkách a máme to jen tak tak. Při posledním přesedání se už úplně setmělo. Lano se nám za celou dobu seklo jenom jednou, hned při prvním slanění a ještě jenom kousek od nás, takže máme docela štěstí. Teď už jenom seběhnout po sněhu na cestu a doklopýtat na parkoviště. Kluci se dolů dostali dříve a tak už nás vítají s pivem v ruce. Všichni jsme rádi že jsme zpět …



Jednohlasně se shodujeme na bydlení v nějakém motýlku a tak vyrážíme do Gillette, města cca 1 hodinu odsud. Motel, bar, bar, motel a už jsme zase zpět. Počasí se oproti včerejšímu dni „umoudřilo“ teplota vylezla i nad nulu. Dnes je v plánu vylézt cestu „El Matador“. Tedy v plánu Doudlebově, aby bylo jasno. 5.10d TRAD totiž ještě asi hodně dlouho nepolezu.



Nakonec upouštím i od nápadu dát si jenom první délku – ze včerejška jsem rozlámaný a bolí mě snad všechno. Velice rád se tedy ujímám role fotografa. Když už jsem opět promrzlý skrz naskrz a nebaví mě ani focení, jdeme s Markem na výlet okolo věže. Doudlebovi musím vyseknout poklonu. S délkou, kvůli které je tato cesta tak populární, si poradil naprosto v pohodě. Problém nastal až při stahování lana, kdy si tuto délku zopakoval po prusících. No aspoň se s Paulem nenudili a u auta jsme se sešli všichni ve stejný čas. Dnes už nás nikdo neodradí od spaní ve stanu a tak s Doudlebou vybíráme vhodné místo. Oficiální kemp je zavřený a tak hledáme až za hranicemi parku. Ovšem s pěkným výhledem.



Našemu kempování předchází však návštěva stylového cowboyského (nebo indiánského?) saloonu, kde řádně oslavujeme dosažené úspěchy. Asi i díky tomu nám mráz v noci ve stanu vůbec nevadí.



V neděli ráno měníme opět plány a dobývat vrchol Devils Tower znovu tedy nebudeme. Důvodů je víc – zima, opravdu silný vítr a konečně i lehká kocovinka našich amerických přátel. Co tedy s načatým dnem? Trochu přemýšlíme a vydáváme se směrem k Black Hills. V Rapid City obědváme a nalézáme obchod s lezeckými věcmi. Průvodce na oblast kde se právě nacházíme ale nemají. Nevadí, slečna za pultem je ochotná a plánek, kde si zalézt, zručně maluje na kus papíru. Black Hills, Mt. Rushmore – místo populární hlavně díky hlavám čtyř amerických prezidentů, vysekaným do skály. Hlavy ještě jdou, památník pod nimi je hrozný, lezení o kousíček vedle je fantastické. „To je jak přerostlý Jizerky“, „no, taky trochu jako Skalák“, „no a nebo mi to připomíná Broumov“ dohadujeme se s Doudlebou. Cest hodně, sportovních, tradičních, zmixovaných. Lezení po jakési extra hrubé žule. Všichni čtyři lezeme cestu zhruba kolem 5.10 na krásnou štíhlou věz, bohužel ani nevíme jak se jmenovala.



Pravda však je, že na vrcholu nacházíme knihu a do ní už podruhé tento víkend zapisujeme BERGHEIL 2008. Dáváme každý ještě asi tři nebo čtyři cesty, než nás opět definitivně vyžene tma. Na návštěvu populárních místních Needles už nezbývá čas.

Cestou do Denveru ještě stavíme na pár hodin v Cheyenne, kde bereme motýlek, trochu pospáváme, přebalujeme bágly, zkulturňujeme se … V pondělí ráno letiště a pak už každý po svém. Někdy to letí, jindy ne, ale to už není o lezení …



Máma má maso, Ema má mísu. My máme vynikající zážitky. A jestli chcete vědět, jaké mínění jsme o našem výletu měli, myslím, že to vystihuje název, který jsme mu dali: HOT CHICKEN WINGS RETARD TRIP TO WYOMIG IN JANUARY 2008

Info:
Devils Tower – výška 300 metrů, vrchol se nachází zhruba 1600 m.n.m.
Každý rok se o vrchol pokouší 3000 – 4000 lezců, z toho se na vršek dostane zhruba 1000
Leze se zde celoročně, i když zimní výstupy jsou raritou
Visitor Center je otevřeno od jara do podzimu, stejně jako kemp
V zimě je otevřena administrativní budova správy parku
Vstupné – platí karta na vstup do všech parků, jednotlivé vstupné je 10,- USD za auto na týden
Jídlo – v létě otevřené restaurace a obchody, v zimě je fajn zajet do vesnice Hulett
K lezení je vždy nutná registrace (vyplnění kuponu při odchodu a příchodu z věže)
Mt. Rushmore – hlavy prezidentů – spokojte se s výhledem ze silnice, ušetříte 8,- USD za parkovné (karta pro vstup do všech parků neplatí)
Lezení opět po registraci (zápis do knihy při vstupu do skal)
Doprava – spousta místních letišť, ale dražších, z větších je nejblíže asi Denver (cca 7 hodin)

Bouďák.

---

Článek vyšel původně 20.2. 2008 a byl znovu vydán při příležitosti 104. výročí vyhlášení Devils Tower za National Monument prezidentem Theodorem Roosveltem. Více o výročí zde.