Tajemný Vrabinec

Až jednoho víkendu. Celou sobotu prší. Původní celkem příznivá předpověď na neděli se modifikuje z polojasna na postupné protrhávání oblačnosti od jihozápadu. My v tom ale máme jasno úplně. Jedeme na severozápad užít si ještě něco oblačnosti na Vrabinci. Drobné deštíky po cestě odůvodňují delší zastávku na kafe u pumpy před Litoměřicemi. Kapkové poruchy na loužích způsobují ještě pivko, ale pak začíná nebe světlat a tak se posunujeme dále na Ústí, na pravý břeh a celkem bez problémů trefujeme odbočku doprava ke Vrabinci. Parkujeme trochu zbytečně nahoře a místní usedlík nám radí jít až dolů k odbočce červené značky, protože horní cesta je rozšlapaná od krav a je tam půl metru hluboké bláto.



Červená značka vede napřed loukou nacucanou jak houba, evokující vzpomínky na Skotsko. Kdesi nahoře v mlhách se tyčí Vrabinec. Z louky se jde lesem strmě do kopce a díky blátu, které pěkně klouže, je to dva kroky nahoru, jeden zpět. Blátivé extempore ale přece jen končí a docházíme ke skalám, na kterých stával kdysi hrad a mezi čedičovými věžemi jsou dosud viditelné zbytky zdiva. Je pošmourno, do údolí Labe skoro není vidět. Skála je mokrá, nepřívětivá a klouže.



Nejprve se jdeme podívat na Střední věž, kam vede v podstatě turistický chodník. Normálně by tu byl skvostný výhled, ale teď je vidět jen kousek za sousední Hlavní věž. Skoro by to vypadalo na hospodu, ale když jsme se sem tím blátem vyčvachtali, musíme i něco vylézt. Jako první zkoušíme trojkovou Variantu hrany na Hlavní věž. Počáteční stěnka obsahuje viklavý, leč ještě držící lokr, kterému se opatrně vyhýbáme. Cesty jsou poměrně hustě odjištěné nerezovými borháky, což kompenzuje obavy z klouzání mokrého čediče. Na vrcholu nás překvapuje mokrý mech, který jede jak mýdlo.



Jako druhou lezeme dvojkovou Hranu. Ukloněné plotny, vesele svítící bujarou zelení nacucaných mechů, lákají ke sklouznutí, čemuž se velmi opatrně snažíme vyhnout. Naštěstí úspěšně. Jako další cesta nás nalákal Vrábel se čtyřmi lesknoucími se borháky v mírně převislém pilířku. Už nástup je zapeklitý. Honza ho vydrtí k mému úžasu rovně, já ho obelstím zprava. Tenhle čedič je docela na techniku. Pokud už je někde madlo, je umístěné nevhodně jako bočák, takže se všlijak kroutím a vyvažuju. U druhého nýtu jsem nenašel prstoklad včas, došlo magi a musím si sednout. Poctivá pětka, ale pěkná.



Východní cestu a Ústup ze slávy si užíváme, jsou lehčí a pěkné. Při kobercovém postupu docházíme k levé hraně, vedle níž vede převislou stěnou šestková Východní stěna. Nejdřív se do ní pouští Honza. Protože přitom párkrát zafuněl, mám trochu pochybnosti, jestli není nad moje síly, ale jdu ji také zkusit.



Vytlačující začátek kolem prvního borháku je třeba vymyslet. Pak to jde o něco snadněji. V převislé stěnce jsou chyty a u třetího borháku povinný lokr, který je snad doufejme ještě dostatečně zaklíněný a nevypadne. Cvakám borhák. Beru lokr za spoďáka, natahuju se levačkou vysoko na chyt u hrany. Dobrý, teď už jen se dostat na hranu. Odšlapuju levou nohou. Magi dochází. Na pravou ruku vidím dobrý chyt tak honem na něj a nakulit se na.... Křup! Suchý praskot, chyt tak 20x30 cm letí dolů, já samozřejmě taky. Lano mne chytá a reflexivně sleduju jak se chyt na hraně rozprskl na dva kusy a Honza jistič se snaží uskočit, což je těžké, když letí každý kus na jinou stranu. Visím v laně a hodnotím škody. Ostrý chyt mi rozsekl prst, který krvácí, ale hýbat s ním mohu, bude to jen povrchové. Nastupuju do tohoto úseku znovu a přelézám ho i bez upadlého madla. U posledního borháku se snažím vyřešit rébus správného postavení nohou, ale stále tekoucí krev mi začíná slepovat prsty a když začínám cítit ještě další tečení po levé noze, je zřejmé, že čas se na to vyprdnout a nechat se spustit. Škoda, pěkná cesta, ale nemá to cenu. Kromě toho by lezení s krevním lepidlem stejně snížilo sportovní hodnotu výstupu.



Protože je už k večeru a vylezli jsme víceméně vše, co jsme chtěli, jdeme po zafačování a dezinfekci ran dolů. I přes dva stehy na prstě a tři na noze jsem na Vrabinec nezanevřel. Není tam špatné lezení a správce Houba se tam o to docela stará. Vrabinec stojí za to někdy navštívit, jen je třeba pamatovat na občas se vyskytující lokry mezi jinak pevnou skalou.



Metodická vložka
Asi bychom si měli říct, co bylo na mé příhodě špatně. Já jsem neměl po tom madle hrábnout, ale napřed si ho proklepat. To se lehčeji řekne, než s ubývajícím magi udělá, ale lepší je spadnout do lana těsně u nýtu sám, než s chytem. Tato příhoda opět potvrdila, že helmu by měl mít nejen lezec, ale i jistič. Kdyby se mu nepodařilo uhnout a ten šutr ho trefil do hlavy, nejspíš by lano pustil a dopadli bychom špatně oba. To už by pár štychů nemuselo spravit. Ať chceme, nebo ne, horolezectví prostě je nebezpečný sport a nikdo nemůže říci, že se mu nemůže nikdy nic stát.



Popisy cest v databázi:
Hrana, Hrana-varianta, Vrábel, Východní cesta, Ústup ze slávy, Východní stěna.