Soutěžní článek: Moje největší horolezecká chyba
Každého, kdo leze už určitě nejednou potkalo rozhodnutí pro volbu parťáka či parťačky. A to je problém. Samozřejmě lezu na laně s osobou, kterou znám a vím co od ní očekávat, ale ne vždy ta správná osoba může (rodina, nemoc, ...) a tak je třeba "hledat" jinde.
O hledání a správné volbě spolulezce
To jednou jsme jako oddílovou akci vyhlásili výjezd do jedné nejmenované moravské oblasti. Skalky pěkné neoklouzané, ostré, ubytování ve stanu, hospoda kousek. Páteční večer po příjezdu, pohodička klídek. Ráno budíček odchod do skal.
Foto: táta FIDO
Co čert nechtěl, můj parťák nedorazil, a tak mi byl nabídnut človíček, kterého jsem sice párkrát viděl, ale moc neznal. Dokud jsem tahal cesty já , řekl bych pohoda.
Kámen úrazu nastal při odpolední výměně, kdy jsme se již dost vzájemně "oťukali", tak jsem dal novému spolulezci volbu zda si nechce nějakou pěknou cestu vytáhout taky. Síly měl dost, technika taky slušná, jistit uměl, tak proč ne. Vybral si cestu a krásně jak dým stoupal vzůru. Dolezl na vršek, zajistil a a houkl tak polez. Cesta cca 25 m. V půlce cesty se mi něco začlo nepozdávat. I přes mé volání "dober!", se dobírání nekonalo a mě zůstávalo čím dál více volného lana. Nu což druhá půlka už bylo lehká IV, tak jsem to dolezl s panenkou na zádech.
Copak se asi přihodilo? Páteční merenda, dopolední únava vykonaly své dílo a prvolezec chrápal jak zabitej.
Poučení: Ne vždy se můžeš spolehnout na své spolulezce, a proto spoléhej hlavně na sebe a své schopnosti.
Tento článek je příspěvkem do soutěže. Ohodnoťte jej pomocí tlačítek dole a rozhodněte, má-li za něj jeho autor dostat Horolezeckou abecedu. Díky.