Večeře

Z poslední cesty jménem Převisová za 7- na Zamrzlou věž jsem už tahal špagát po slanění, když v tom se lano ne a ne posouvat směrem gravitaci vlastní. Ruce jsem měl jako pádlo. Tahali jsme, obskakovali, vlnili, přehazovali a znovu tahali. Nic. Lano se stále vesele pohupovalo ve větru. „No jo, asi se kouslo“ zazněl beznadějný povzdych za zády. Nezbývalo než celou věž obejít a z náhorní strany vylézt na vrchol sestupovkou. Obohacuje český jazyk novými nadávkami si to šinu na vrcholek. Co to zřím?



Převisovka dostala hlad a rozhodla se podat si naše lano k večeři. Za malý skalní zub se kouslo a já sebevědomě zatáhl v domnění vysvobození lana z pískovcového svěráku. Jaké překvapení, že slečna Převisová nežrala už minimálně rok a nehodlala se lana jen tak vzdát. Pomalé přibližování v leže ke stále kolmější hraně mi nahání strach a pohled na zrádná ústa krvelačné bestie s třicetimetrovou propastí v pozadí mi vhání beznaděj do mysli. Párkrát škubnu lanem a stále nic. Jsem stále blíž se stále větším strachem. Poslední ledabylé škubnutí. Frrrrnk! Převisová přišla o zub. Škoda, že ne o celou spodní čelist...

A tak pln euforie z vítězství jsem slezl i s lanem. Nastala kontrola škod. Ani škrábaneček, sebemenší podření ani dírka v opletu se nenašla. Já nehodil tlamu a lano neutrpělo žádnou újmu na zdraví, jen Převisová si na mě vylámala zuby. Moje chyba? Příště pro to lano pošlu někoho jinýho :-).

Tento článek je příspěvkem do soutěže. Ohodnoťte jej pomocí tlačítek dole a rozhodněte, má-li za něj jeho autor dostat Horolezeckou abecedu. Díky.