Jen neuletět, foto: Libor Hroza
Díky silnému dešti byl posunut závod na rychlost o celý den a mé kecky kompletně promočeny.
Odčvachtala jsem si to do izolace a čekala na kvalifikační cestu na obtížnost. Přede mnou lezl Tomáš Mrázek, který si suveréním topem zajistil hladký postup. A už jsem na řadě já. Leze se mi docela dobře. Ve stropě trochu bloudím. Zamotala jsem si ruce, div jsem si na nich neudělala uzel, a už jsem dole. S pocitem zklamání a myšlenkou, že to mohlo být lepší, se odvazuji. Je z toho 40. místo.
Osudný strop, foto: Libor Hroza
Druhý den rychlolezci čekají, zda se kvůli špatnému počasí bude závod vůbec konat. Na chvilku přestává pršet, hurá na to. Leze se jen jedna cesta a tak je brzy po všem. Rozčarování je na místě. Leze se standardní cesta, a protože ji všichni ostatní vesele trénovali, nedá se jim konkurovat. Je mi trochu líto bráchy Libora, protože vím, že na ty kluky má. Musíme si tu cestu postavit i u nás.
Hop na špek, foto: Libor Hroza
Loučíme se s uplakaným Chamonix se skromným přáním, aby to za rok bylo o něco veselejší. Nejen počasí, ale i naše výsledky.
Tři, dva, jedna, START, foto: Libor Hroza
O týden později, a o pár stupňů více, nás vítá italské městečko Valle di Daone. Slavnostní zahájení, hymny, vlajky a boj o poslední chlebíčky a zákusky. Ten opravdový boj začíná ale až v sobotu. Chvilka na nácvik cesty a je tu kvalifikace. Lezu jako o život a to doslova. Cesta je postavená na přehradě . 25 metrů lezení dá opravdu zabrat. Zlepšení o 17 vteřin a 12. místo je alespoň pro mě úspěch. Postupuji do finále :) Když o dvě hodiny později leze můj brácha ani se nedivím, že bez problémů postupuje s 9. nejrychlejším časem. Ve finále oba obhájíme postupová místa. U mě spokojenost, u bráchy trochu smůla...
Hop, hop, hop, foto: Libor Hroza
S hezkými zážitky a motivací na příští závody se vracíme domů.
Andílek, foto: Libor Hroza