Vzpomínka na minulou zimu

Během přesunu o 3 vagony vpřed překvapujeme asijskou dvojici, provádějící orální sex. Ten výraz překvapení na jejich tváři bych vám přál vidět. Na hranicích se Slovenskem nás budí pohraničníci a opisují si údaje z našich občanek obyčejnou tužkou do bloků. Ať žije Schengen a moderní doba! Poslední zážitek z vlaku máme ve 4 ráno. Po ujetí 3/4 cesty si konečně někdo všimnul, že spim s botičkama ze skeletů na sedačce. Jaká rebelie! Všímavému příslušníkovi železniční policie platím za jeho pozornost 300Sk. V Popradu zkoušíme stihnout autobus, který má jet 5 minut před příjezdem našeho vlaku. Autobus však zřejmě odjel se Švýcarskou přesností. V 7 ráno konečně vystupujeme na Bílé vodě a vyrážíme na Brnčálu.

Během cesty je zataženo, sněží a fouká silný vítr. Pomalu se smiřujeme s víkendem stráveným na chatě a domlouváme partii šachu. V 10 jsme u chaty a silně fouká. Podle plánu dáváme zelňačku. V té mé není ani kousek párku, což mě handicapuje po zbytek dne. Koukáme z okna, připadá nám, že se vítr utišuje. Rozhodujeme se tedy, že vyrážíme. Kolem chaty je tak kolem 10cm nového a nafoukaného sněhu.

Sólujem ledík a míříme pod nástup. V Kroutilovi je sice celý výstup asi na stránku, ale použitelných informací je jen hrst. Nalézáme tedy spíše podle kritéria jde to/nejde to. Lana zatím zůstávají v báglu. Nastupujeme z travnatého hrbu a lezeme po skalách na pravé straně žebra. Přelézáme první výšvih. Občas narazíme na nějaké stopy. Teď pohodovější část po sněhu nalevo od hrany žebra. Ve chvíli kdy nám připadá, že budeme muset vyndat vercajk, přelézáme zpět doprava a tady to zase chvíli jde. Pod stěnou Ušaté věže dáváme sváču.



Je asi jedna a na obloze už není ani mráček. Nový sníh je odfoukaný a skála suchá. Prostě paráda. Přebytek pozitivních vjemů kompenzujeme rozhodnutím pokračovat i dál s lanem v batohu. Po dvaceti metrech na sebe vzájemně koukáme, kdo je na tom líp, aby tomu druhýmu hodil lano. Utíkáme doprava na nevýrazný hřebínek. Odtud vidíme, že za ním je sněhový kuloár až do sedla nad Ušatou vežou, do konce Německého žebříku. Neváháme a za chvíli jsme v sedle. Původní výstup podle Kroutila vede sice stěnou Ušaté věže, ale tahle ochcávka nás ani nemrzí. Původně jsme mysleli, že tady budem muset spát, ale jsou jen 3 hodiny odpo.

Ze sedla už jistíme. Jdeme jen pár metrů vpravo od nevýrazné hrany žebra. Lezení je jednoduché, dávám jednu smyčku a na nakloněné plotně v koutě štand. Když dolejzá Jirka tak hned hlásí, že máme průser a to doslova. Marně mu vysvětluju, že to přece musí vydržet, ale to už má Jirka stažené kalhoty. Na použitém sněhu byla prý beruška. V 2. délce nad sedlem je asi nejtěžší místo cesty, ale asi dost záleží kudy se přesně leze. Jirka dává vklíněnec i těch pár těžších kroků. Následovaly dvě délky po sněhu a jedna v lehké skále na hřeben. Je půl šesté a já bez brýlí přestávám v šeru vidět. Už je tma když konečně stojíme na vrcholu. Svítí měsíc i stanice lanovky na Lomničáku. Fotíme a dohadujeme sestup, rozhodujeme se pro směr na sedlo pod Svišťovkou, kde má být jen jedno místo za II. Sestupujeme do tmy. Jednu délku radši slaňujeme a za nedlouho už sme na sněhu. Během traverzu uvolňujeme menší lavinku. V 10 jsme na bezpečném plácku a připravujeme bivak.



Počasí v noci je ideální. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat. Ráno balíme a razíme na Skalnaté pleso. Přesto, že má dneska už pršet, sluníčko do nás praží a my se brodíme sněhem pomalu vpřed. Naštěstí se to s náma neutrhlo a úplně tuhý dorážíme ke Skalnaté chatě. Zde se nahlašujeme, že jsme jako přežili, dáváme kofolu a obdivujeme se kultu osobnosti chatára. Valíme na vlak, všechno na sebe až nepříjemně navazuje, že ani pivo nedáváme.

V Púchově na nádraží u pokladny:

Já:"Jak teď nejlépe do Prahy?"

Pokladní:"No teď v 16:26 a pak 18:10." a začíná mi tisknout spoj.

Já: pohled na hodinky kde je 16:27 a ven kde Jirka s baťohem někam běží.......