Je 5 hodin ráno a výpravčí nás a naše bágly vyhazuje doslova na poslední chvíli z vlaku ve Štrbě. Během několika minut zjišťuji, že plechovky piva neodolaly hrotům mých maček a
batoh, který mám zapůjčený na testování
postupně propouští celý litr této tekutiny. Zuřím, zatímco se ostatní baví na můj účet. Nevím, zda víc lituji materiální ztráty nebo faktu, že v těchto mokrých a smradlavých hadrech musím vydržet další tři dny.
„Jen počkejte, kdo se bude smát naposled. Však já Vás v těch horách pěkně proženu!“
Jakmile se před námi objeví vrcholky hor, všechen vztek mě opouští a já s radostí a optimismem zrychluji krok. Už tam chci být!
Na Popradském v rychlosti hltáme snídani a horké kafe. Chceme dnes vyběhnout na Kôprovský štít!
Tímto směrem, stále po modré bychom měli dojít až k Hincovu plesu , foto: Martin Belda
Cesta není vyšlapaná a tak se ani nedivíme, že jsme z ní prakticky hned sešli.
Směr ale držíme docela dobrý, takže to nikomu z nás nevadí. Alespoň ze začátku.
Jsme přece na výletě a je potřeba se v klidu pokochat krásnou krajinou a čerstvým sněhem.
Sataní dolinkou , foto: Martin Belda
Bohužel Radana už v 11 hodin začíná být neklidná a dožaduje se odpovědi na otázky typu:
„Kde přesně jsme?“ „Je to ještě daleko?“ „Není to nebezpečné?“ a „Kdy už se budeme vracet?“
Na spoustu jejích dotazů nejsme schopni odpovědět.
Cestou pod Satanem, foto: Martin Belda
Jsme v Sataniej dolinke. „Jak výstižné!“
Zlehka přeskakujeme Satanov potok a zvědavě nahlížíme do Satanova žlabu.
Láká nás, ale dnes mu odoláme. Jdeme přeci na ten Koprovský.
Užíváme si prvního kontaktu se sněhem, foto: Veronika Dušánková
Po pás ve sněhu „poskakujeme“ dále podél potoka a máme radost z pohybu.
Sněhu lehce přibylo a přestože to nikdo nechce říct nahlas, všem je jasné, že se na Koprovském štítě dnes nevyfotíme. Ale mohli bychom ho alespoň vidět.
Výstup na Satanova plieska, foto: Veronika Dušánková
Nejrychlejší cesta vede kolem Satanových pliesek.
Sluníčko sice svítí, ale bez rukavic to pěkně zebe. Moc dlouho se zde nezdržujeme.
Koprovský štít, foto: Veronika Dušánková
Konečně HO vidíme v celé jeho kráse. Chvíli si pohráváme s myšlenkou
to přece jenom zkusit, ale výraz Radaniny tváře nás nekompromisně směřuje do doliny.
Vzdalujeme se od Koprovského štítu, foto: Veronika Dušánková
A tak zatímco my se otáčíme směrem dolů na sestup, koutky Radaniných rtů se naopak stáčejí vzhůru k úsměvu. Přestože dnes nám bylo odepřeno vystoupit až na vrchol, rozhodně nelitujeme.
Málokdo totiž může říct, že zná Satanovu dolinu stejně dobře jako my a Radana.
Sestup cestou necestou, foto: Martin Belda
Turistický modře značený chodník jsme pod sněhem opět nenašli a proto cestou necestou,
klečí neklečí postupujeme zpátky k Popradskému plesu, kam docházíme až pozdě za tmy.
Večerní nálada na Popradském plese, foto: Martin Belda
Radana tento večer usíná jako první. Ale ještě před tím všem vyrazí dech svou větou:
„To byl ale super výlet. To mám radost, že jsem to zvládla!“