Silvestrovská feérie

Probíráme všechny reálné i nereálné možnosti, až nakonec volba padne na Havrana u Jítravy. Na oblast, o které jsme již mnohokrát slyšeli, ale nikdo z nás tam nebyl a těšíme se, že poznáme opět něco nového.



Ranních - 9°C sice poněkud zpozdilo náš start, ale nakonec usedáme všichni, každý v jiném stádiu chřipkového onemocnění, do auta a vyrážíme směrem k Jablonnému v Podještědí.
Cesta podél polorozpadlých objektů bývalého vojenského prostoru Ralsko nepůsobí příliš optimisticky, avšak sluníčko na modré obloze se ze všech sil snaží situaci zachránit a když po několika kilometrech za Jablonným mezi stromy zahlédneme vykukující vrcholky věží skal na Horním sedle a ohlazené tvary Sloních kamenů, zůstávají všechny ty vojenské historky jen mlhavou vzpomínkou na dobu před dvaceti lety.



Zastavujeme na Jítravském sedle a po několika málo minutách přicházíme pod impozantní hladkou údolní stěnu Havrana. To co vidíme, zcela překonává naše očekávání. Začínáme se však trochu bát, že jestli bude celá věž tak nepřístupná, v tomto mrazivém počasí se na vrchol ani nedostaneme.





Říci, že okolo věže chodíme jako okolo horké kaše v tomto mrazivém počasí asi není nejvýstižnější, ale faktem zůstává, že se snažíme najít nějakou zdolatelnou slabinu této skupiny skal. Postupně obcházíme celou věž kolem dokola, abychom po chvíli opět stanuli pod údolkou, aniž bychom měli vybráno. Radíme se s průvodcem a nakonec se shodneme na tom, že cestu, kterou se na vrchol dostali naši předchůdci někdy v roce 1905, bychom snad dnes mohli vylézt i my. Kirchhofova cesta (IV) vede poruchou podél západní hrany a vypadá vcelku lezitelně.





Poruchami jiného rázu asi trpíme my, když i v takové zimě, posilněni pouze douškem čaje ( No ano! Byl v něm i rum :-)!) vybalujeme matroš a chystáme se na lezení. Tak! A je to! Už se jen vyzout z tepla pohorek a šup naboso do lezeček....



Snažím se lézt rychleji než postupuje chlad mými končetinami To se však daří pouze pod závěrečný výšvih. Až sem cítím nejen chyty v prokřehlých prstech, ale i to kam a jak si stoupám, ale tady najednou jako když utne. S pocity Meresjeva pokládám ruce do chytů a dívám se, jestli se držím. Naštěstí jsou dostatečně velké a kroků na vršek je jen pár...



Sluníčko dělá co může a jeho vliv na mojí tělesnou teplotu je spíše psychický, ale i tak přece jen rozmrznu a rozhýbám i lícní svaly a zvesela volám na ostatní: „Zruš! A pojď!“. Postupně prodělávají kryoterapii také ostatní účastníci zájezdu a kruté klimatické podmínky oddělují zrno od plev, respektive zdravé a simulanty od těch skutečně nemocných, kterým dnes zdravotní stav nedovolil zapsat se do vrcholové knížky.



Výhled na Lužické hory je krásný, větrný a mrazivý. Autogramem do vrcholovky plníme svoji občanskou lezeckou povinnost a při kvapném přesunu ke slanění si říkáme, že se na ně rádi podíváme někdy v létě, protože určitě stojí za to sem přijet až bude trochu lidštější počasí na lezení. A navíc! Za chvíli začne silvestrovský večer, tak hurá dolů, ať o něco nepřijdeme :-)!





Na závěr několik faktů:

Havran u Jítravy je osamocená skála z pevného cenomanského pískovce nedaleko od Jítravského sedla (nejvyšší místo na silnici mezi Rynolticemi a Bílým Kostelem). Mohutná a impozantní je zejména jeho údolní 50 m vysoká stěna, kterou vede řada těžkých výstupů. Od masivu Havrana je u náhorní stěny úzkým komínem oddělena samostatná věž Malý Havran. Asi 300 m JV za Malým Havranem je třetí skalka skupiny, Havraní hnízdo. Celkem je v oblasti zhruba 50 cest převážně vyšší obtížnosti.

Příjezd:
Po silnici E442 spojující Liberec a Děčín na Jítravské sedlo - nejvyšší místo na silnici mezi Rynolticemi a Bílým kostelem. Zde je možno zaparkovat.

Přístup k věži:

Z parkoviště po červené značce vzhůru do svahu až na křižovatku s asfaltovou cestou. Tu přejdeme a pokračujeme dále po již neznačené cestě. Po několika minutách chůze je po pravé straně vidět údolní stěna Havrana. Od parkoviště cca 10 minut.

Průvodce naleznete například TADY .


Zvětšit mapu