Tatranskou magistrálou na vlak do Popradu

I přesto jsem se vůbec nevyspala. Vrtalo mi hlavou, kdo z nás je víc na zabití? Je to chrápající kamarád, který nenechá nikoho v klidu usnout? Nebo jsme to naopak my, kteří mlaskáme ve snaze umlčet chrápajícího? K nevalnému spánku přispěla i šíleně tvrdá podlaha. Snažila jsem se postupně vybavit všechny nerosty dle Mohsovy stupnice tvdosti a přirovnat tuto podlahovou krytinu k jednomu z nich. Nejpřijatelnější se mi zdál fluorit, respektive kazivec! Výborně totiž vystihoval celou tu noční peripetii. V ten moment se totiž zdálo zkažené naprosto vše!



V den odjezdu se nedá nic moc velkého plánovat. Člověka neustále pronásleduje myšlenka: "Hlavně stihnout ten večerní vlak". Nechce se nám ještě slézat mezi lidi, takže jediná přípustná trasa je přes Ostrvu. Vybíháme před chatu a hledíme do mlhy. "Támhle tím směrem po červené to je ono. To je Ostrva". Ten, kdo tuší, co nás čeká, mlčí. Kdo však neví, co je Ostrva, ten se raduje a těší na nový zážitek.



Vstupujeme do mlhy. Brzy zapomínám na noční útrapy a soustředím se na prošlapávání cesty. "Uff, to byl zase nápad!" Naštestí se v čele střídáme s Martinem. Po hodině nekončících serpentýn se začínáme vsázet, která zatáčka bude ta poslední.



Radost, že jsme poměrně brzy vyšlápli do sedla nám nemůže zkazit ani silný ledový vítr, kterým se musíme probojovávat. Rychle se posilňujeme čajem a vyrážíme proti větru do husté mlhy. Občas se točíme zády, abychom se pořádně nadechli.



Ještě štěstí, že je tahle Tatranská magistrála tak dobře značená a ani v zimě tady člověk nemá problém s orientací. Zrovna v tomhle počasí bych se v horách nechtěla ztratit.



U rozcestníku před Batizovským plesem lehce svačíme a dohadujeme se kudy pokračovat. Počasí se kazí stále víc a proto se rozhodujeme pro sestup do nížiny.



Po žluté směřujeme na Vyšné Hágy. Co Vám budu povídat? Závěrečný sestup je vždy bolestný a příšerně dlouhý. Opět se divím, že jsem tenhle krpál vůbec vyšla.



Psychika pomalu polevuje a tělo si začíná uvědomovat, čím v posledních dnech prošlo. Začíná závěrečný nelítostný souboj těla a duše. Nohy si stýskají po domácích trepkách, kolena se únavou podlamují jako na prvním rande, paže by rády objímaly svět, ale únava a popruhy batohu jim to nedovolují, žaludek hlasitě vykřikuje po nějaké pořádné baště.... a doušku piva.



Do Vyšných Hágů přicházíme chvilku před příjezdem vlaku. Přepravujeme se do Popradu, kde trávíme několik hodin v blízkém restauraci a do haléře utrácíme poslední slovenské koruny. Vždyť za pár dní už nám tady za tuto měnu nikdo nenalije.



Ve vlaku je příjemně přetopeno. Šplhám se na horní lehátko a okamžitě usínám. Tuto noc jsem to já, která se jako jediná bez jakéhokoliv vzruchu, nerušeně prospí až do Prahy.