Deník expedice Argut 2008 - 2

V Barnaulu, hlavním městě altajského kraje, dosedáme na ranvej za svítání, nevyspalí po nočním letu. Mátožně si přebíráme bágly. Letištní personál poprvé za celou cestu kontroluje, jestli si každý bere opravdu svoje zavazadla.



Za zvuků Pavlovy kytary čekáme na objednanou maršrutku, která nás převeze do Gornoaltajska. Maršrutka je v Rusku jeden z běžných dopravních prostředků. Je to obvykle minibus tak pro 14 lidí, který má sice něco podobného jízdnímu řádu, ale než vyrazí, čeká, až se naplní. Stav těchle kár bývá dost bídný, do některých za jízdy i pršelo. Do téhle maršrutky se nás nacpalo všech deset i s bágly a jedeme na dálnici. U některých už pomalu začíná konflikt nově přijaté střevní mikroflóry s tou českou, což posilujeme zastávkou ve čtyřiadvacetihodinovém bufáči. Boršč je sice poměrně bezpečné jídlo, ale na základně medailemi ověnčených raftérů a vodáků v Gornoaltajsku, od kterých si půjčujeme rafty, nás podstatně víc zajímá civilizovaný sedací záchod, než sbírka pohárů a vítězných trofejí.







Přijel domluvený náklaďák GAZ, do jehož benzínem smrdící skříně se zamlženými okénky a jedinou možností větrání střešním poklopem jsme nacpali svoje lodní vaky a batohy. Na střechu přišly rafty, kuchyně a zásoby. Robert nám pak rozdal k vyplnění registrační formuláře pro cizince, tzv. OVIR. Nejsou zrovna jasné a jednoduché a hlavně se musí vyplnit azbukou, kterou mnozí z nás už zapomněli a co horšího, nesmí se v nich škrtat. Zásoba prázdných tiskopisů brzy došla a nezbylo než se přesunout do centra Gornoaltajska na milici a nějak to tam zkoulet.





Úředníci v Rusku obvykle nejsou etalonem přívětivosti a vstřícnosti, ale měli jsme štěstí a narazili na světlou výjimku, snědou Altajku v bílých šatech s andělskou trpělivostí. Nerozházely ji ani naše škrtance, ani šedesátiletý student v našem středu a nakonec sebrala všechny formuláře, že si je vezme domů a přes polední přestávku je opraví a přepíše. V Rusku se něčím takovým na úřadě jen tak nesetkáte a tak na tuto dámu vděčně vzpomínám.





V Gornoaltajsku už nám zbylo jen nakoupit v tržnici potraviny na příštích deset dní. Nasedáme do našeho náklaďáku, snažíme se nějak přijatelně uvelebit a vyrážíme po Čujském traktu, který vede až do Mongolska. Dnešním cílem je dojet co nejblíž městu Aktaš, kde potřebujeme být hned ráno a vyřídit povolenky do pohraničního pásma. Motor náklaďáku řve a řidič postupně předvádí různé předjížděcí manévry, které ukazují na naše poměry odlišně nastavený pud sebezáchovy v této zemi.



Cestou se zastavujeme v různých bistrech na jídlo abychom dokončili výměnu středoevropské střevní flóry za tu zdejší, Altajskou. Výběr jídla je trochu obtížný. Jídelní lístek bývá napsán jen rukou a to spolu s neznalostí názvů místních jídel vede k různým překvapením na talíři. Tentokrát v podobě koňského salámu. Cestou na Seminskij Pereval o výšce 1717 m do strmého kopce nějak přestal motor náklaďáku táhnout, až škytl a zhasl úplně. Že by naše expedice skončila dřív, než začala? Náš šofér je ale šikulka a zatímco jdeme pěšky na sedlo, spravil závadu a dokonce nás předjel, ještě než jsme došli nahoru.



K večeru jsme se stavili v kempu u řeky Katuně v místech, kde se jelo mistrovství světa v raftingu. Kemp byl ale plný a tak jsme pokračovali dál.







Mezitím padla tma. Ze skříně náklaďáku jsme zamženými okny a ve tmě nic neviděli a ani netušili, kdy se kam bude zahýbat. Nakonec, někdy kolem půlnoci, po strmém sjezdu ze silnice někam stranou můžeme už utlučení jak máslo vylézt, rozhodit spacák na louku mezi četné kravince a kobylince a pod hvězdným nebem za hučení řeky Katuň a jejího přítoku usnout. Pro mne je k tomu nezbytné ještě nasadit drobnou, ale neocenitelnou pomůcku – špunty do uší.