Aktaš, sídlo vojenské posádky, foto: Petr Jandík
Robert s druhým gajdem – Standou nás ráno budí už v šest, abychom zastihli hned začátek úřední doby na aktašské posádce FSB – federální bezpečnostní služby, kde musíme získal povolenky do pohraniční zóny. Do Aktaše jsme dorazili v osm, úřaduje se od devíti. Máme dost času na courání po tomhle městě, kde je všechno dřevěné, kromě satelitních antén na každém domku, pomníku sovětské armádě a plastových skluzavek pro děti uprostřed sídliště vojáků. Je tady dokonce i dřevěná banka, ale zvenku nebylo vidět jestli nemá i dřevěný trezor.
Aktaš je poměrně velké okresní město, foto: Petr Jandík
Pomník Rudé armádě, foto: Petr Jandík
Dřevěná je i banka, foto: Petr Jandík
Nákup potravin, foto: Petr Jandík
Výjimkou z obecné dřevěnosti tohoto města je také malá stavbička na náměstí, honosící se názvem Kafé Üč Sümer. Obsahuje kuchyni, barový pult, ledničku, čtyři stoly pro hosty a umyvadlo na umytí rukou. Otevřeno od osmi ráno do deseti večer a tak není divu, že jsme sem zapadli poměrně brzy a dlouho poseděli u čaje a boršče. Ochotná paní nás nechala nabít foťák i telefon a dokonce za to ani nic nechtěla. Nedaleko Kafé je další důležitá součást Aktaše – veřejné záchodky standardního typu. Řada čtyř prkenných budek vypadá na brzké zřícení do žumpy pod nimi. Trojúhelníková díra v podlaze každé z nich svědčí o tom, že se do ní ne každý trefí. Budky nebudí žádnou přehnanou důvěru, ale když musíš, tak musíš.
Oblíbené místo, kafé Üč Sümer, foto: Petr Jandík
I tady řádí viry, foto: Petr Jandík
Oznámení: Máte problémy s počítačem: nenastartuje, vypisuje vám nepochopitelné věty, zaútočily na vás viry? Zavolejte, pomohu vám!!! Kdykoliv. Alexej.
Úřední šiml na základně FSB řehtal vydatně. Ani po čtyřech hodinách jsme ještě neměli povolenku, bez které se nelze k řece Argut dostat. Aktaš už jsme obešli třikrát dokola a záchranou bylo opět kafé Üč Sümer, které nám znovu poskytlo útočiště. Šiml se zdál být zlomen až po druhé hodině, kdy nás náš náklaďák z kafé vyzvedl. Plni optimismu jsme vyrazili na Čujský trakt. Jenže zrada. Robertovi dali povolení pro jinou skupinu. Tak zpátky a znovu na FSB. V kafé Üč Sümer už jsme pomalu štamgasti. I tato lapálie však byla zdolána a opět vyrážíme na Čujský trakt.
Místní babča, foto: Petr Jandík
Vojenský kontrolní bod za Koš-Agačem, foto: Petr Jandík
Další zastávkou je město Koš-Agač, kde jsme dokoupili poslední potraviny. Odbočujeme doprava na vedlejší cestu, která nás vede k vojenskému kontrolnímu bodu, ze kterého se dostáváme na náhorní planinu v nadmořské výšce 2300 metrů. Vyjetých cest je tady mraky a ani nevím, podle čeho se náš řidič trefí na tu správnou. Kabina každou chvíli nadskakuje, jak auto najíždí na vystupující balvany. Po čase sjíždíme z náhorní planiny do údolí a podél údolí říčky Džazator, spíše necestou než cestou, poskakujeme k vesnici Beljaši – Džazator, kde je další vojenský kontrolní bod. Po několika nucených přestávkách na řešení břišních přetlaků jsme tam.
Pozorovatelna vojenské posádky v Beljaši, foto: Petr Jandík
V zapadajícím slunci se náš šéf Robert dohaduje s vojáky, kteří si v naději na úplatek vymýšlejí razítka a papíry, které máme údajně mít. Robert však dobře ví, co mít máme a co ne, nic ho nerozčilí. Usmívá se a s klidem odmítá výmysly vojáků, takže po půlhodince pokračujeme dál bez úplatku. Poslední SMSky domů, protože v Džazatoru končí mobilní signál a další kontakt bude možný až po splutí celé řeky. Teď náš čeká opravdu terénní jízda se vším všudy. Výmoly, balvany, nakloněná cesta ve strmých svazích s případným dopadem do řeky.
Krkolomná jízda, foto: Petr Jandík
Auto jede nakloněné v šíleném úhlu. Dost to připomíná stašlivou jízdu v Tadžikistánu podél řeky Zeravšan, kdy jsme byli na korbě připraveni vyskočit, kdyby se auto převrátilo, nebo vyjelo z cesty. Tady je to však vylepšené tím, že jsme v zavřené skříni a vyskočit v případě havárie nelze.
Krkolomná jízda, foto: Petr Jandík
Na nejnebezpečnější úsek se zatáčkou, která se projíždí asi natřikrát, nás řidič vysazuje a projíždí ho sám. Už je skoro tma a na protějším břehu Argutu hoří les. Nasedáme opět do našeho zmítajícího se vězení a jen občas v reflektorech zahlédneme šílený terén, kterým se probíjíme. Nakonec se auto dostává do tak úzkého místa, že ho nemůže projet. Otáčíme, couváme a projíždíme kamsi doleva křovinami a loukami, až nás zastavuje řeka. Jsme na místě. Odtud už to půjde jen po vodě.
Děláme oheň, vybalujeme vodku Pjať ózjer. Pavel ladí kytaru a zábava jede. Cestovatelská část expedice skončila, nastupuje vodácká. Ani nevím, co nás zítra čeká. Špunty do uší a šup do spacáku.
Ohýnek a Pjať Ózěr, foto: Petr Jandík
Trasa z Aktaše k nástupu na řeku Argut
Zobrazit místo Argut 2008, rafting na větší mapě