Tisíc a šedesát kilometrů bílou pustinou

Závod Finnmarkslopet se jede nonstop. Podle Jany to byla hlavně zkouška vztahu mezi ní a jejími psy. "Jsme jeden tým a tento vztah se buduje roky. Všechny svoje psy jsem vychovala od štěňat", řekla po dojezdu do cíle.

Na startu tisícikilometrové trati stálo 36 týmů, naprostá většina z Norska. Pět týmů bylo s jiných severských zemí a pouze sedm nebylo ze Skandinávie - mezi nimi Jana Henychová. Do cíle dojela jako poslední se zhruba dvoudenním zpožděním, ale s obrovským obdivem a podporou místních lidí i některých kolegů musherů. Daní za jízdu na posledním místě byla samota a nutnost se spolehnout ve všem sama na sebe. Je obdivuhodné, že Jana závod dotáhla až do konce, protože pět jiných týmů vzdalo.

Závod je rozdělen do třinácti úseků, mezi kterými jsou kontrolní body. Těmi musí závodník povinně projet, čeká ho tam veterinární kontrola psů a možnost odpočinku a doplnění zásob. Mezi kontrolními body vede trasa po opuštěných pláních, horských hřebenech, zamrzlých jezerech.

Jana Henychová jako jediná závodila se sibiřskými husky, původním plemenem severských tažných psů. Ostatní již jezdí s rychlejším a vytrvalejším plemenem - alaskan husky.



Položili jsme Janě Henychové několik otázek:


Jak je to během závodu s vodou?
Chodí se pro přírodní vodu, nabírá se dírou vysekanou na checkpointu v ledu. Já si jí naleju i s ledem do vařiče a napřed se musím postarat o psy pak pak teprve o sebe. Závod na tisíc kilometrů musí odjet především ti psi a já je tam musím dostrkat.

Co jíte a pijete cestou?
Já mám po cestě problém, že moji psi mají citlivé uši a pořád hlídají, co já tam vzadu dělám. Jakmile sáhnu do saní a začnu něco jíst, v tu ránu se ty jejich radary otočí na mne a jsou nachystaní, že se zastaví a naskáčou do saní a já se s nimi musím rozdělit. Takže když během závodu něco jím, musím to mít předem rozbalené, honem to strčit do pusy a kousat to tak, aby to psi neslyšeli. S pitím je to ještě složitější. Ono vám to všechno zamrzne. Termoska je taky na pytel. Jedete na saních a teď musíte tu termosku vzít a rozšroubovat. Jedete na saních jedete v terénu, držíte hrneček, víčko, všechno se vám to klepe a zkuste si něco nalít. Takže já jsem termosku vezla, ale napila jsem se vždycky jen v checkpointu až když jsem obstarala psy. Jednou bylo mínus pětatřicet a to víčko mi u termosky přimrzlo a já se do ní nemohla dostat.

Kolik jste toho prospala?
Moc ne, protože hodinu a půl trvá obstarat psy, na svůj odpočinek mám tak tři hodiny, pak znovu obstarat psy a z těch šesti hodin mám na spánek tak maximálně tři. Moc ale nespíte, protože pak už se se vám motá hlava.



Projíždí někdo checkpointy??
Ne, rozhodně ne. Na tom checkpointu má člověk komfort a hlavně si tam doplní zásoby. Projíždí se jen první a poslední. Tam se jen podepíše, že to člověk projel, ale jinak checkpointy mají všichni rádi.

Kolik tam bylo žen?
Celkem šest, dokonce letos vyhrála žena. Závod dokončily všechny. Norské ženy jsou velmi silné.

Jaké tam byly teploty, kolik bylo sněhu?
Sněhu bylo hrozně málo. Sever Norska byl beze sněhu i když ve středu Norska ho byl metr. Všichni, co tam trénovali měli nevýhodu, protože to bylo na sílu, psi se bořili. My na severu jsme jezdili po tvrdých tratích a ti psi jeli spíš na rychlost a měli větší šance. Během přípravného závodu bylo mínus pětatřicet i víc. Teploměr jsem neměla, ale byla pěkná kosa. Když ale je člověk dobře oblečený a udržuje se stále v mírném pohybu, dá se těch mínus pětatřicet zvládnout. Největší problém jsem měla po příjezdu na checkpoint. Když jsem obstarala psy a zastavila se, tak jsem se vykosila nejvíc až jsem přemýšlela, jestli tam umřu, nebo neumřu.
Potom v průběhu toho velkýho závodu bylo tepleji a tak jsem se snažila jet spíš na noc, kdy je povrch tvrdý. Přes den bylo tak mínus pět a za sluníčka trať měkla. Jen u ruských hranic na mne zase dýchl ten mrazivý vzduch, kdy se člověku začnou zalepovat oči a to bylo tak kolem mínus třiceti.
Vítr byl. Jednou jsem se dostala v noci do sněhové vichřice. Tma, jen s čelovkou a jedete po tyčkách, na kterých je reflex. Zůstala jsem stát v černočerné tmě, ale nakonec jsem vyjela podél břehu na pláň. Člověk natahuje oči, aby viděl tu další tyčku až jsem pak v dálce viděla další reflex.

Proč mají pejskové botičky?
Psům nevadí zima, ale když máte přemrzlý sníh zvaný cukr, ono to psům mrzne mezi bříškama tlapek, a mají z toho puchýře. Proto se jim dávají botičky, které jsou ale strašně drahé. Jedna botička stála euro dvacet, každej pes má čtyři a životnost je 120 kilometrů.

Vyjela jste se čtrnácti psy, dojela jste s osmi? Jak dlouho vydrželo těch čtrnáct?
Ten závod není postaven na tom, že musíte se čtrnácti i dojet. Se čtrnácti psy je hodně práce. Každého musíte v checkpointu namasírovat, nabídnout mu laskominky, vodu. Než obujete čtrnácti psům botičky, je to hodina. Tak se pak dělá taková strategie, že do nejzazšího bodu mít nejvíc psů a pak začít odkládat. Tam už pak vidíte, který pes už má dost. Výhoda sibiřských husky je, že nejedou na doraz a 70% energie si šetří, na rozdíl od aljašských husky, kteří jdou na doraz a musíte je víc hlídat. Prvního psa jsem odstavila na 386. kilometru.



Psi co nedojeli zůstávají v košíkách?
Psi, co nedojeli se stávají vítězi závodu, protože odcházejí s fanfárami slavnostně do auta. Za autem je přepravní box na 24 psů a moji pomocníci se o ně starají. Potom už pookřáli a když jsme se sešli v dalším checkpointu, chtěli běžet dál, ale měli smůlu. Pes odstavený ze závodu se nemůže vrátit.



Jak se ty saně řídí?
Saně se řídí dobrým slovem. Já vyšlu dopředu svému lídru informaci, ten vodicí pes ji musí vyhodnotit. 14 psů je velká dálka a ten pes mne musí poslouchat. Když zapřáhnete čtrnáct psů, nemůže to být že letíte jak neřízená střela a nevíte kam. Křičíte na lídra povely, třeba "ho" je doprava. Velice vychytaný povel je "točíme". Když zajedeme třeba někam, kde jsou spadaný větve, zakřičím "Peky, točíme". A ona je schopná celé do dlouhé spřežení otočit a já na to musím být nachystaná, protože pak to je švuňk. Já nemám žádný opratě a oni mne musí poslechnout.

Co když musher ztatí kontakt se saněmi? Počkaji na něj pejskové?
Nepočkají. A když jste někde 100 kilometrů od silnice a psi by vám pláchli, jste v pytli. Psi vám nesmějí ujet. Když jedete v balíku, třeba vám ty psy může ještě někdo chytit, ale já jsem jela dva dny za všema ostatníma totálně sama.

Měla jste mobil?
To jo, ale oni nemají všude pokrytí.

Jak to bylo s orientací? Máte itinerář? Cesta je značená?
Jednak mám GPSku, která mne informuje kolik mám ujetých kilometrů a já vím, kolik mám do cíle. V kapse mám GPS s mapou, mám zanesenej trek a vidím jestli jsem na trati. Mám povinnost vézt v saních soubor map a buzolu, ale když si v terénu tu mapu roztáhnete a je tam třeba jezírko, které je ale ve skutečnosti zamrzlé a pod sněhem, tak to nenamapujete.

GPS je předepsaná?
Ne, jen mapy, ale GPSku miluju a bez ní nikam nejdu. Tam máte pláň, kde jsou tyčky, ale tam jich vede víc, různé další trasy. Musíte poznat vaše tyčky. Minimum je jedna tyčka na kilometr, ale když jich je víc, jste radši.

Kolik stojí startovné?
8000 Norských korun a celá ta legrace celkem stála 250 tisíc.

Co je v předepsané výbavě?
Spacák, karimatka, windsak - to je pytel do větru, lopata, vařič a hrnec s objemem alespoň půl litru na psa, rezervní jídlo pro mne a psy na 24 hodin, světlice, mapy, buzola, nůž, sekyra, věci na rozdělání ohně.

Měla jste zklušenosti s divokými zvířaty?
Byli tam sobi a pastevci se snažili, aby byli jinde, než byl ten závod. Během závodu nejsou sobi problém. Když jedete v noci a rozhlídnete se s čelovkou, vidíte ty oči - byly tam asi lišky.

Nemají psi tendenci se rozběhnout za zvěří, když ji ucítí?
To oni rádi, ale záleží na tom lídrovi. Dobré je, když je přítomnost zvěře přiměje ke zrychlení v původním směru. Horší je, když to ke zvířeti otočej. Nejhorší vlastně je, když se vznese hejno bělokurů. Psi za nima chtěli skočit, ale jeli jsme po skútrové cestě a psi se zabořili až po hlavu do sněhu na bocích. To oni si pamatujou, pak napodruhé už jen zrychlili ve svém směru.



Jakou používáte na tu noční jízdu čelovku?
Silvu, Mám jich celou řadu. Nejdřív jsem měla velkou halogenku a teď mám Silvu na panel a ta vydrží 13 až 16 hodin, ale v tom mrazu to jsou taky jen tři. Tak když jsem se oblíkala, vzala jsem si rolák, pak tašku s bateriemi a pak všechno ostatní, aby byly baterie v teple a nevyčichly. Pak mám kablík k čelovce.



Psi se potmě orientujou?
Já jim tou čelovkou svítím. Když svítí měsíc, je to v pohodě. Když jsou mraky, ti psi čelovku potřebují. Jak zhasnete, cítíte, že se to zpomaluje a že klopýtají. Takže se celou dobu svítí - taky musíte sledovat ty reflexy na tyčkách.

Kolik jste měla vrstev oblečení?
Spodky Devolda, přes to ještě silnější a goretexový kalhoty, takže tři vrstvy a na vršek jsem měla rolák Devold, svetr Devold, přes to windstoperovou bundu a přes to péřovku, ale jezdila jsem často bez péřovky, kterou mám skoro až po kolena.

Měla jste moment, kdy jste si říkala, že se na to vykašlete?
Ani ne. Vždycky jsem si řekla: "Takovejch peněz to stálo.." Opravdu to je brutální motivace. A ten čas. Od léta jsem vstávala každej den ve čtyři a trénovala se čtyřiadvaceti psy a to kolem - navozit vodu, nakrájet maso a ten závod už je za odměnu, já jsem si to celou dobu užívala a člověk si tu únavu i bolest užívá, protože ví, že to prostě musí skončit.

Byl nějaký časový limit?
Nebyl a oni by mi to neudělali, že by mne stopli, už jen proto, že jsem jela s těmi sibiřskými huskouny. A hrozně jsem si to užívala, protože jsem jela poslední a v každým tom chceckpointu na mne čekali místní obyvatelé, vítali mne a nosili mi dárky - balíček s čokoládama, zimní bundu, sobí kůži, náušnice, sadu stříbrných šperků od pořadatelů. Já jsem si to poslední místo náramně užila. Oni měli zájem o tu první ženskou, co zvítězila, a pak o mne. Pořád říkali, jak je dobře, že jsem to dojela, že jediná statečná jsem jela se severskými psy. Ale podruhé by to udělat nešlo.

Jak je zajištěná bezpečnost závodníků, kdyby vám ti psi opravdu utekli?
Tam se předpokládá, že do tohohle závodu jdou zkušení musheři a když vám psi utečou, jste úplně blbej. To se člověku nemůže stát. No a když se 24 hodin nikde nevyloupnete, začnou se po vás shánět.

Jak dlouhý tréning tomu předcházel?
V Norsku jsme byli dva měsíce a v Čechách jsem ujela 1500 km. nejde jen o ten tréning, ale o přivyknutí tomu prostředí. Ve Finnmarku nejsou žádné stromy, je to jen taková zvrásněná krajina a je důležité se naučit být tam sám a orientovat se.



Jaké převýšení měl ten závod?
Myslela jsem, že to bude rovina, ale u Ruských hranic byla krajina hodně členitá a kopcovitá a člověk měl někdy sáně až skoro u brady, jaké tam byly kopce.

Kolik hodin se dá jet v kuse?
Když jsem se jednou ztratila, jela jsem 16 hodin a z toho jsem dvě hodiny zůstala stát, abychom si odpočinuli. Psi to vydrží, ale nesmí se to přetáhnout, to by pak už nechtěli dál.

Takže můžou psi stávkovat?
Stávkovat by neměli. Oni nestávkujou. Já mám psy, kteří se mnou rostli od štěňat a je to s nima práce nějakých deseti let, než dorostli do tohohle závodu. Nejmladším psům byly dva roky, nejstarším šest. Ti starší, na nich bylo vidět, že to teda uběhnou, ale že už se jim moc nechce. Že se rádi proběhnou, ale těch tisíc kilometrů by zrovna nemuseli.



Jana Henychová do budoucna uvažuje o zorganizování evropského týmu, se kterým by se zúčastnila přestižního závodu na Aljašce. Přejme této houževnaté dámě úspěch.











Stránky Jany Henychové: www.huskies.cz

Slideshow ke stažení