Deník expedice Argut 2008 - 4

Ranní opar je posílen kouřem z hořícího lesa. Zkouším fotit východ slunce, ale kouř to kazí. Asi z těch fotek nic nebude. Skládáme z auta rafty a nahrubo je nafukujeme bateriovým kompresorkem. Taky dělíme bagáž na říční a horskou, kterou necháváme v autě a šofér nám ji přiveze až se budeme vracet z řeky.

Sváťa dělá oheň a vaří snídani. Ostatní se postupně sbírají a pobalují lodní pytle. Ruční pumpičkou dofukujeme rafty. Vážeme na ně popruhovou síť, na kterou se přivazují batohy. Přes ně se pak ještě váže jemnější síť. To vše proto, aby se v případě převržení raftu nic neztratilo.



Jdu mýt ešusy do řeky. Vedle plovoucího kravského lejna mi to nepřijde zrovna vhodné. Kde vlastně budeme brát vodu na pití a vaření? Odpověď je rezolutní: z řeky. Hmm. Je třeba najít nový pohled na kravinec, točící se ve vodě u břehu. Konec konců, je to přírodní produkt přírodního živočicha, jakými musíme být i my. Takovouto a podobnou autosugescí jsem se snažil dospět k přesvědčení, že Argut je pitná řeka. Ostatně, kdyby byly ve vodě nějaké choroboplodné zárodky, určitě by se v peřejích utloukly, ne?

Snídaně je snědená, nádobí umyté, vaky přivázané na raftech. Robert dává nastoupenému mužstvu základní instruktáž, jak se chovat v případě převrhnutí. V peřejích a divoké vodě plavat na zádech nohama napřed, v klidnější vodě se snažit dostat k raftu. Jen když nelze raft dohonit, plavat ke břehu, lze-li na něj ovšem vylézt. Protože je voda studená, musí člověk, který do ní spadne, nuceně dýchat. Chladem se totiž stáhnou mezižeberní svaly a samovolně to nejde. V takového vodě se dá plavat tak 15 minut, než člověk chladem ztuhne a přestane být schopen jakékoliv akce. Raft je poblíž, zatímco vylézt na břeh může být delší a těžší, někdy i zcela nemožné kvůli skalnatému terénu.

Toliko teoretická instruktáž a následuje praktická zkouška. Nějak ani nejsem připraven na to, že náš guide Standa zatáhne tak rychle za obracecí šňůru a šup, už plaveme kolem raftu. Šoking. I přes neoprénovou kombinézu je to pěkný chladový šok. Opravdu se musí dýchat násilím. Vylézt na převržený raft je tak trochu boulderistický problém. První chyt je až provaz spojující dno a obvod raftu. Celé to dost klouže a navíc nohy hned zaplují pod raft, takže jste vlastně v převisu. Poradím malou fintu – lepší je vylézat na špičce nebo zádi – tam je k chytům o něco blíž. Nakonec vylézám na dno se Standovou pomocí a snažíme se raft převrátit zpátky, ale šňůra je moc dlouhá. Kloužu mokrýma rukama po hrbolatém provazu a kvalitně si rašpluju prsty. Končím zpátky ve vodě a raft nadále spokojeně pluje dnem vzhůru. Kruci. Tak znova. Tentokrát vylézáme na dno ve třech a nakonec se nám daří převrátit raft zpátky, což je samozřejmě spojeno s novou koupelí a vylézáním nahoru.



Mokrý, zmrzlý a vyflusaný sedím na nafouknutém okraji raftu jak zmoklá slepice a blahořečím pražícímu slunci za každý paprsek. Doufám, že tohle nebudeme muset dělat v nějakých peřejích – ani si neumím představit, jak by to vypadalo. Každopádně je tenhle trénink jasným signálem, o co na téhle řece půjde a že je potřeba udělat všechno pro to, aby se raft nepřevrhl a aby z něj člověk nevypadl. A když už by se to stalo, nesmí se ztratit kontakt s pádlem, jak se stalo jedněm ruským mistrům sportu právě na Argutu. Jednoho našli utopeného o 40 kilometrů níž, druhého vůbec.



Další plavba prvního dne je podle tvrzení těch, co tu už byli, jen malou rozcvičkou na to, co přichází potom. Plujeme sice rychlým, ale klidným proudem vstříc prvním peřejím. Sluníčko nás postupně rozehřívá. Minuli jsme spadlý most, který je už jen na mapě, pak přívoz vytvořený ocelovým lanem, a první peřej je na dohled. Zastavili jsme před ní a jdeme po břehu prozkoumat její nástrahy. Jako začátečník a pasivní závaží se do toho nepletu, ale ostatní členové posádky jsou zkušení vodáci a skoro každý má vlastní názor jak a kudy by se peřej měla jet. Nakonec ale směr řídí gajdi Robert a Standa. I když peřej není podle jejich názoru příliš těžká, jedeme ji jeden raft po druhém a posádka toho, co nejede, stojí pod peřejí s připravenou házečkou zachraňovat v případě problému. Ti, co zrovna nezachraňují, mohou fotit a filmovat.







Dostal jsem ve vlnách vydatnou sprchu, částečně i od záběru Milanova pádla. Mezi dalšími peřejemi prvního úseku je vždycky dostatečně dlouhý kus „oleje“ který nám dává možnost si oddechnout, prohřát se na sluníčku a obdivovat krásy kraje. Brzy odpoledne jsou i další dvě peřeje za námi a přistáli jsme na pravém břehu, naproti ústí řeky Kulagaš.

Vytáhli jsme rafty na písčitý břeh a nanosili svoje věci na komfortní kempoviště na kraji stepní louky pod krásnými žulovými plotnami. Z protějšího břehu na nás koukaly ledovce hory Šenelju, vysoké 3888 metrů. Stepní louka, vedoucí k žulovému masivu beze jména, vysokému kolem 3500 metrů, je pokrytá kvetoucími netřesky a různými pichlavými rostlinami.

Když jsme přetahali věci, vytáhli jsme na plácek poblíž stromů i rafty. Protože už nejsou na vodě, a nejsou tím pádem chlazené, musí se trochu odfouknout. Šikmo stojící rafty, opřené o pádla, poskytují trochu stínu a tak jsme měli na výběr mezi nimi a stínem řídkých stepních stromů.

Co s načatým dnem? Pozornost několika z nás přilákaly balvany pod žulovým masivem. Na jeden z nich se mi podařilo vylézt asi čtyřkovou cestou. V sandálech jsem nic těžšího nebyl schopen vylézt, i když hranka z údolí by v lezečkách možná pustila. Robert se Standou se usadili na dalším balvanu o kilometr dál do kopce, který nazývám pracovně Vyhlídkový. Vydal jsem se za nimi. Nejlehčí cesta na Vyhlídkový boulder je asi dvojkový rajbas a je z něj pěkná vyhlídka na protější Katunskij chrebet s horou Šenelju a říčku Kulagaš. K naší trojici, sedící na vrchu, se přidal i Michal, který ač nelezec, zvládl nástrahy dvojkového rajbuňku ověšen svými fotoaparáty docela dobře a chystá si svůj speciální širokoúhlý Hasselblad na zachycení kouzelného panoramatu. Odsud je totiž krásně vidět, jak rozdílná je vegetace na severních a jižních svazích Katunského hřbetu. Jižní svahy jsou v nižších polohách typicky stepní, pokryté travou a pichlavými rostlinami, zatímco hned od hřebene na sever začíná jehličnatý les alpinského typu.







Scenérie je tu sice krásná, ale už mne zase začaly svrbět prsty, že bych si ještě něco vylezl. A našlo se – asi čtyřmetrová náhorní hrana se startem z trní je taková lehčí pětka. V sandálech to jde samozřejmě o něco hůř a taky je potřeba nepadat, protože i malé zranění by mohlo přivodit značné problémy. Pomalu se blížil západ slunce. Opatrně sestupujeme pichlavým terénem zpátky do kempu, kde dva službou pověření členové už založili oheň a na moderním rychlovarném zařízení, pracovně pojmenovaném Kolja začali vařit večeři. Pomalu se začalo stmívat, když jsem si řekl, že si zapíšu do deníčku události dnešního dne, ale ouha. Brýle jsou fuč. Když mne odpoledne zlákaly bouldery, vyrazil jsem s brýlemi na nose a nevzal si futrál. Před lezením jsem si je zahákl za tričko a někde cestou je ztratil. To je nadělení. Hledání s čelovkou nedošlo úspěchu. V matném světle čtyř LEDek nevidím nic. Musím nechat hledání na ráno.



Večeře se vydařila. Pavel a Robert vytáhli kytary a rozjeli zábavu. Obvyklý kotlíkářský repertoár Pavel zpestřil ještě různými Dylanovkami a taky kolujících Pjať ózjěr v PET flaškách rozjelo zábavu do slušných obrátek, které se roztočily do finále až když jsem odešel zalehnout do spacáku, takže jsem neviděl jak se Tomáš snažil dělat stojku u ohně a padl obličejem za rozpálený kámen.

Trasa 4. dne na mapě od Googlu

Ještě nedávno měl Google Argut z větší části nasnímaný tak pěkně, že se daly najít všechny peřeje i větší kameny. Dneska to tak není, ale doufám, že se to zase zlepší.
Tak se těšte na další díly.


Zobrazit místo Argut 2008, rafting na větší mapě