Patagonské popolízání

K všeobecným znalostem také patří, že v tomto koutě světa převažuje špatné až nesnesitelné počasí, a že když zrovna neprší či nesněží, tak určitě fouká vítr. Všichni jsme shlédli spoustu fotek různě nasvícených věží, četli o tunelech prokopaných ledem a seznamovali se s pohnutou historií výstupů na Torres del Paine, Cerro Torre či Fitz Roy. Snadno tak lze získat pocit, že jde o oblast poněkud nadpozemskou, určenou jen elitním lezcům a zámožnějším cestovatelům.



Ve stínu věží ovšem nalezneme přívětivé obyvatelstvo, rozvinutou turistickou infrastrukturu a kupodivu i dostupné a přijatelné sportovní lezení s mírným potenciálem do budoucnosti. A tak až zabloudíte poblíž Torres del Paine, můžete si zařádit v jedné z nově vznikajících a pro středoevropana dost absurdně formovaných oblastí poblíž města Puerto Natales.

Cerro Dorotea

Cerro Dorotea je na první pohled poněkud rozsypaný masiv, který se táhne přímo nad městem v délce několika kilometrů. Po přiblížení kolmo nebo třeba taxíkem zjistíte, že tato pískovcová hora má poněkud zarážející dimenze. Tak jako vše patagonské, od nekonečných plání až po porce skopového. Nejprve narazíte na velký odpadlý blok, na který vede pár vynýtovaných cest. O kus dále si můžete zabouldrovat na solidním poli kusů tvrdého pískovce, oblíbeném to srazovišti lezců a průvodců, kteří nejsou zrovna na túře. Nad vámi se ovšem celou dobu zdvihá velká stěna skládající se z podivných útvarů připomínajících snad jen výtvory Salvadora Dalí.



V nejkompaktnější části stěny najdete pár nových cest. Ovšem i po vylezení třetí, a prozatím poslední délky, vám bude připadat, že celou nažloutlou masu máte ještě nad sebou. Stěna se rozprostírá doslova od nevidim do nevidim a její záhyby a patvary si vysloveně říkají o vrtačku, neb možnostmi na tradiční jištění příliš neoplývá.

Lago Sofía

Další větší oblastí je Sofía, opět skalní stěna táhnoucí se po levém břehu stejnojmenného jezera, 30 km od Puerto Natales směrem NP Torres del Paine. Opět flák skály, který oko nepřehlédne. Tentokrát se ovšem jedná o pro Čechy poněkud exotický a nepříliš oblíbený konglomerát neboli slepenec. Tato oblast je zatím v okolí nejrozvinutější. Zastavíte-li u velkého a onýtovaného bouldru a vydáte se přímo vzhůru, určitě neminete minioblast s několika dlouhými cestami. Zřetelná hrana je určena pro rozlezení, nás nelezce a občasné klienty jednoho z hotelů. Nedávno byla vylepšena o poněkud sypkou druhou délku, přes hnízdo a převis kamsi doprostřed stěny.



Cesty napravo i nalevo od hrany jsou již těžší a dalo by se mluvit i o lezení. V jednodušších cestách se stěna skládá z poměrně masivních valounů zapečených v bahně, v těžších se pak jedná o kompaktní slepeninu z menšího kamení. Pás skal se dá taktéž obejít zleva a nasadit top rope kde to jde. Celé lezení je vylepšeno o krásný výhled na jezero a věčně bílé hory za ním, stejně tak jako o hlídkující kondory. Stín vržený tímto čtyřmetrovým mrchožroutem, když zrovna bojujete o postup vzhůru, patří mezi nejděsivější horolezecké zážitky.

Silla del Diablo

Populární oblastí je také Silla del Diablo – ďáblova židle, konglomerátový to útvar opravdu připomínající vzrostlou sesli. V mírném převisu, ideálním pro dešťové dny, si lze odspodu i na top rope vybrat jakýkoliv směr a nechat si natéct z přidržování se na oblých vyčuhujících bramborách. Židle se nachází v těsném sousedství profláklé turistické atrakce Cueva del Milodón, jeskyně pro změnu dech beroucích rozměrů.

Všechny tyto oblasti se vyznačují tím, že vznikly poměrně nedávno a to z iniciativy místních lezců i návštěvníků s vrtačkami. Lze věřit, že vybudovat alespoň toto málo v regionu kde je lezecký materiál nedostatkovým zbožím, stejně tak jako finance či slušné počasí, stálo značné úsilí. Neexistuje žádný průvodce, a o obtížnosti cest se můžete s místními donekonečna dohadovat. Jet až téměř na samý jih zeměkoule za těmito monstrózními kvaky samozřejmě smysl nedává, ale trávíte-li v Puerto Natales nějaký ten den, jedná se o příjemné výlety na turisty neokupovaná místa. Obzvláště proto, že v těsném okolí Natales bývá příznivější počasí než v parku a nemáte-li obrovské štěstí, budete pravděpodobně nějaký ten den, týden či měsíc trávit v okolí čekáním na příznivé podmínky na věžích. Světlou stránkou je samozřejmě i jídlo, které si můžete po lezení dát – např. curanto, směs skládající se ze škeblí, uzeného, hovězího, brambor a placky. Jediný nápoj vhodný na zapití je místní pivo Baguales, které za pomoci nádobíčka vysloužilého z plzeňského pivovaru vaří na dvorku jeden místní lezec, kterého už omrzelo vodit lidi kolem hor.