Deník expedice Argut 2008 - 8

Razdělnyj

Ráno bylo zamračeno, ale nepršelo. Úzký a úžasný kaňon Argutu nás dovedl k další šestkové peřeji Razdělnyj. Celý proud se tu dere do úzkého hrdla a vpravo naráží na skalní stěnu. Na levé straně, která by mohla být sjízdná, brání průjezdu obrovský balvan, který by vás na pravé straně vyhnal do obřího válce a na levé straně je zase tak blízko břehu, že tam raft neprojede. Po prozkoumání možností se první posádka rozhodla překoníčkovat raft bez posádky kolem balvanu venkem. Jenže se to trochu zvrtlo. Voda má šílenou sílu, přitiskla raft na balvan a jeho okraj stáhla pod hladinu, takže se proud lil na batohy a tiskl raft k šutru. Tři z posádky rvali za madla a snažili se překonat sílu vody, ale dlouho marně. Do toho už zase začalo pršet a všechno hrozně klouže. Po delším čase se raft dostat kolem šutru povedlo, ale další problém přišel v zápětí. Proud tiskl raft na další balvan. Robert tedy po něm přeběhl, vylezl na balvan uprostřed řeky a odstrkáváním nohama pomohl protlačit raft úzkým průtokem za peřej.







Poučeni z problémů prvního raftu jsme se rozhodli ten náš druhý přetáhnout i s bagáží přes balvany na břehu. To se ukázalo být lepší, než první způsob a méně problematické, taky proto že se tady klouzavost deštěm zmáčených balvanů hodila. Pak už jsme strčili zase raft na vodu a využili Roberta na balvanu v řece. Robert stihl i v poslední chvíli skočit do raftu, a nemusel zůstat sedět na balvanu, omývaném hřmící vodou ze všech stran.



Ne každému se povedlo tudy projet bez úhony, jak sděluje pamětní deska Tibora Nuchoviče Mustafina, který tu zahynul v roce 1980. Bůh ví, na čem tu tenkrát jel a jestli mu odvahu se do téhle šílenosti pustit nedodalo dvěstě gramů vodky. Už při příjezdu na silnicích se mi zdálo, že průměrný ruský řidič má práh pudu sebezáchovy posunutý někam, kam od nás ani nedohlédneme a u vodáků to možná platí taky.

Kaňon a koupel

Po peřeji Razdělnyj zase probíhala plavba klidně krásným kaňonem, kde břidlici občas prostřídala žula a jen vytrvalý déšť kazil pohodu. Naše zasněné bloumání zrakem po krásách kaňonu přerušilo po delším čase, když už jsme se cítili docela ukolébáni, zúžené hrdlo, ve kterém se s velkou silou rvala voda do obrovské díry s válci z obou stran. Dostali jsme pecku jako hrom, málem se vyklopili, ale Standa to ukormidloval tak, že jsme sice dost skákali, ale nepřevrhli se. Náš první raft, který jsme v tom kaňonu před hrdlem předjeli, se snažil místo přejet, aby se tolik nenamočil, ale právě tahle snaha se mu stala osudnou. Hop, prsk a už byli ve vodě a raft dnem vzhůru. Napjatě jsme sledovali, jak vylezou nahoru a zúročí v praxi trénink převracení. Naštěstí byl za hrdlem zase delší dobu klidně tekoucí tok a podařilo se za chvíli raft otočit dnem dolů a vlézt do něj, takže záchrany a našeho zásahu nebylo třeba. Zuby drkotající trosečníci začali úporně pádlovat, aby se alespoň trochu zahřáli.

Kemp Šavla

Kolem dvanácté jsme dojeli k ústí řeky Šavla. Za urputného deště jsme vytahovali věci a stavěli raftostan. Mokří, zmrzlí jsme pod ním seděli s pokleslou náladou. Nejhůř na tom byl první Tomáš, kterému se voda, lijící se na jeho batoh při přetahování raftu kolem šutru v peřeji Razdělnyj, dostala dovnitř a namočila mu spacák.



Po hodině a něco však déšť přece jen trochu polevil a podařilo se nevím jakým zázrakem zapálit z mokrého dříví oheň. Teplý čajík se hodil jako nikdy. Co ale tady budeme celý zbytek dne v tom dešti dělat? Sedět pod místy protékající plachtou není moc zábavné a hlavně to nedává dobrou perspektivu na noc. Protože mi došla baterie ve foťáku Canon, mohl jsem alespoň lovit futrál s druhou, doufejme že nabitou baterií. Pak mi taky dělá starosti hnisající ruka, která už je pěkně oteklá. Saloxyl nemám, Robert v lékárně taky ne a tak jsem vymyslel nový způsob léčení. Rozmáčím rány ve vodě a pak je zastříkám desinfekcí. Navíc mám ještě taky ze sezení v raftu a zatínání špiček pod provazy na dně oteklá kolena.



K večeru pomalu přestalo pršet a dokonce trochu vysvitlo i sluníčko, tak to bylo o něco veselejší. Seděli jsme u ohně, nebo spíš stáli. Nejsou tu kameny ani klády na sezení a jediná dvě sedací místa jsou vyhrazena kytaristům. Na protější břeh k večeru dorazila skupina ruských turistek, se kterou jsme se potkali už ráno u předchozího tábořiště. Jsme už týden na cestách a tak u horkého padaly čaje všelijaké stále odvážnější teorie a modely družby, které rum a vodka barvily do růžova. Mezitím se Tomášovi se podařilo u ohně usušit mokrý spacák a mohli jsme jít spát.