S Krysou na Lofoty

Jedno takové zavazadlo jseme si s sebou vzali na skialpový výlet na Lofoty, pocházelo z Rakouska, vlastním jménem se jmenovalo Chris, a ve skutečnosti šlo o dost namakaného horolezce a schopného snowboardistu, zato naprosto neschopného dobrodruha. Což mi začlo docházet, když jsme se lodí blížili k Lofotům a já žasla nad tím, že neprší ani nesněží a z rychle se pohybující oblačnosti sem tam vykoukne i nějaké to horstvo. Krysa se znechuceným výrazem pravil, že hůř by už být nemohlo.
A nebylo! Probudili jsme se do studeného, ale jasného rána, na horách se leskl čerstvý sníh a slunce pomalu začínalo hřát. A tak tomu mělo být celý příští týden. Lyžování bylo neuvěřitelné, s výhledem především na moře a fjordy jakoby přerušované ostrými bílými kousky ostrovů. Krysa byla spokojená.





Ovšem pouze do druhé noci. Viděli jsme polární záři, po ránu pozorujeme rybářské lodě obklopené hejny racků na úplně klidné hladině úzkého fjordu a vyhlížíme výstupové trasy ve svazích na protější straně. Krysa se převléká ze svého nadýchaného spacáku od Mammuta do sytě červené péřovky od Marmota a s kyselým obličejem tvrdí, že ve stanu od Jurka nebylo v noci žádné místo a že je tam zima. Následně se rozčiluje nad vařičem od Primusu, na kterém včera připálil fazole a neumyl ešus.



Při výstupech jde nejdříve Krysa vzadu a posléze hodně vpředu, což mi dovoluje na něj zapomenout, alespoň do té doby než přijde naše oblíbená odpolední hra „hledej campsite“. Nelíbí se mu ani na pláži s dřevěnou platformou jak stvořenou pro náš stan. Prý tu od moře fouká.



Držím se až do dalšího rána. To máme v plánu nejdelší a nejprudší místní kopec jménem Geitgaljen (1085 m.n.m.) V 7.30 už mám všechno na sobě, věci v autě, tuleně na lyžích. Krysa si začíná vařit rýži k snídani. Chvíli přemýšlím, jak dlouho se vaří rýže na ucpaném benzíňáku, načež pak autoritativně zabavuji ešus a vyrážím do kopce. Brzy si po čtyřech prokopáváme cestu úzkým prudkým žlabem. Krysa zarputile mlčí, jistě vzpomíná na to, jak na nádraží obhajoval, proč není nutné brát si mačky. Obdivuji ovšem, že vydržel a vydrtil ledožlab na svých sněžnicích.. Až později se dozvídám, že tou dobou byl Krysa pořádně naštvaný a prý prohlásil, že za mnou už nikdy nikam nepůjde, a že tomu vůbec nerozumim.



Při večerní hře kupodivu nalézáme opravdový pobřežní campsite! Jsou tu rodiny s dětmi v obytných autech, společenská místnost a teplá sprcha, určitě by se tu někde dal postavit i stan. Krysa pláče. Prý je maminčin chlapeček, a takovouhle strašnou zimu už nevydrží, musí se pravidelně dobře stravovat a sprchovat a sušit. V rámci zachování integrity výpravy se koušu do rtu, zatímco Pavel Kryse potvrzuje, že je dost rozmazlenej, a všichni odjíždíme hledat tu jeho vysněnou chatku. V takovém rozčilení, že za námi ze střechy lítají rukavice a stromek na pobřeží zanecháváme ozdobený schnoucími ponožkami. Krysa mi ještě cestou tvrdí, že pokud nemám dost peněz, tak nemám jezdit do Norska. Večer v chatičce ustaly jakékoliv mé pokusy chovat se ke Kryse přátelsky, nebo alespoň slušně. Dokonce se uchyluji ke sprosté taktice mluvit pouze česky. Naštěstí je to vzájemné, a tak když Krysa něco potřebuje, řekne to Pavlovi, od kterého se to dozvím já. V útulné chatičce se bohužel vůbec nedá spát a to především kvůli výparům z ponožek.

Krysa další den lyžování vzdává, prý je zvyklý dělat „rest day“ a odjíždí autem na pobřeží. My se cestou na kopec Torskmannen, neboli tresčí muž, dobře bavíme, zcela nepokrytě na Krysí účet. Až do té doby, než sjíždíme do středně řídkého lesíka z nízkých břízek a končíme buď v potoce nebo na větvi.



Pavel svůj prozatím korektní vztah k hlodavcům končí následujícího večera po příjezdu francouzských kamarádů. Ti jsou ve skutečnosti opravdu drsní a nabušení, se špičkovými lehkými lyžemi. Krysa jim hrdě ukazuje náš campsite u jezera hned za městem, dále se odborně vyjadřuje ke sněhovým podmínkám i k místnímu terénu a nejvíce si chválí noci ve stanu. Když Francouz Ben zamíří k benzínce pro vodu, Krysa ho se samozřejmostí následuje. Já vzpomínám, jak mi první den řekl, že to mi tu vodu radši koupí, než aby jí natáčel na záchodě. Naše další stopy vedou na jižní ostrov, cestou se ovšem kazí počasí, fouká teplý vítr, prší a z hor se začínají sunout masy sněhu. Vyrážíme k chatce Munkebu ukryté poměrně hluboko v horách. Když jí po dlouhém a dost protrpěném pochodu vylepšeném o mé bloudění konečně spatříme, pronese Krysa památnou větu „I am not sure this is Munkebu“ – nutno podotknout, že stojíme v jediném údolí mezi štíty a jiná chatka v těchto horách opravdu není. Následující dny se nedalo dělat nic než konzumovat zásoby, tím pádem nedocházelo ve výpravě k tak častým roztržkám, jen Pavel občas schovával před Krysou zbytky salámu. Krysa nám totiž nevěřil, že o Velikonocích bude všude zavřeno a neovladatelně užíral pečlivě rozpočítané zásoby.



V den odjezdu se ukazuje, že Kryse došel příděl chleba. A diví se, že je všude zavřeno, protože jsou Velikonoce. Ze všech sil zadržuji smích a v krysím zorném poli si mažu pochroumané zbytky starého chleba Májkou. Při nástupu na trajekt se ukazuje, že Krysa kromě chleba nemá ani peníze na lístek a nefunguje zde jeho kreditní karta. Pavel chce se škodolibým smíchem zmizet v útrobách lodi, ale nakonec se slitujeme a půjčujeme Kryse kreditku. Na moři hodně fouká, a vlny si pohazují s obrovskou lodí jak kdyby byla z kůry. Během dvaceti minut všichni cestující zelenají, strhává se bitka o blicí sáčky, projít okolo záchodů si žádá silný žaludek, stejně jako pohled na zelené obličeje zabořené v pytlících. Přežívám ve zdraví, hlavně díky pobytu na palubě a Kryse přeji, ať si to pořádně vyžere, alespoň ty poslední čtyři hodiny, když už jsme to s ním vydrželi téměř dva týdny.



Nakonec ale svůj názor značně poupravuji, vždyť nebýt Krysy, kdo by se staral o zábavu ve družstvu? Pravda je, že pokud jsme něco cestou řešili, byl to většinou krysí problém, prvních pár dní stylem „aby se to Kryse líbilo“, následovalo „aby to Krysa přežil“ a nakonec stav „kéž by to Krysa už nevydržel“. Zábava na Krysí účet pokračovala ještě dost dlouho po návratu z ostrovů, obzvláště byl-li přistižen, jak někomu zasvěceně vykládá o drsném výletu na Lofoty. A jaké z toho plyne ponaučení? Za prvé, že né každý borec snese český pirátský způsob cestování, a za druhé, že na Lofoty i jinam jedině s Krysou nebo podobnými hlodavci. Na co bychom jinak teď vzpomínali? A článek o tom jak jsme šli za pěkného počasí na pěkný kopec, koukli se na moře a pak jeli v prašanu dolů by byl určitě dost nudný: