Staříci na Korsice

S Petrem se známe od nepaměti a v 80. a 90. letech minulého století byl pro mě a bráchu strážcem dobré nálady nejen v horách, ale hlavně na písku. Se slibem bezva víkendu jsme spolu prožili množství prvovýstupů, kdy celé dny proseděl pod stěnou, posílal olovo a kruhy, míchal beton a občas jsme ho i nutili lézt to, co jsme právě vytvořili.

V roce 1991 jsme se usnesli, že by si, za všechno to utrpení, zasloužil odměnu a že ho vezmeme s sebou do severní stěny Wetterhornu. Svůj díl v tom roce sehrálo nevalné počasí a taky náš tradičně slabý odhad doby, kterou strávíme ve stěně. Nicméně po šesti dnech trmácení nahoru a dolů jsme stáli na silnici do Gründelwaldu. Přetáhli jsme dovolenou o týden, ale vítězství za to stálo. Jen se nám ale zdálo, že si to Petr neužívá tak, jak by měl. Mě, jako řadového konstruktéra a svobodného kluka, přivítali v kanceláři slovy: „Nejseš tady tentokrát nějak brzo? Ještě jsme tě nečekali.“ Petra, vedoucího oddělení a otce 4 malých dětí, povolal ředitel na kobereček a dostal nůž na krk. V následujícím období musel vyvíjet takové pracovní tempo, že ani sám netušil, že je takového schopen. Pár let jsme se pak vídali jen zřídka. Ale je též možné, že po tak pronikavém úspěchu ho lezení dočasně přestalo bavit. Nicméně kamarádství přežilo a já doufal, že Korsika je to pravé navázání po osmnácti letech.
Po příjezdu Petr s Janou mizí na GR20 a my začínáme prosévat jednu lezeckou oblast za druhou. Každý se nejprve nasytíme toho svého a na závěr si spolu něco vylezeme.



Velkou službu nám prokázal v roce 2008 vydaný průvodce „Falaises de Corse“ na který jsme šťastnou náhodou narazili v Bergsportu Arnoldových v Hohnsteinu pár dní před našim odjezdem. Zahrnuje převážně skalkařské oblasti, ale i pár větších stěn s dlouhými sportovními cestami. Je opatřen přehlednými symboly a jeho fotografické zpracování umožňuje dokonalou orientaci. Můžeme potvrdit, že všechno co jsme navštívili, perfektně sedí. Nechci unavovat výčtem jednotlivých oblastí, jen upozornit na dvě výjimečně krásné.

RESTONICA: 20km dlouhý kaňon s horskou přírodou, který projíždíte po úzké, často až hrozivé silničce a míjíte jeden sektor za druhým – nezbývá než ochutnávat.



BAVELA: široké horské sedlo asi 1250 m. n. m a nad ním masiv s několika sektory. Krásné lezení v horské přírodě s výhledy na všechny strany. O lezení na Korsice bylo dozajista napsáno již mnoho, mě ale nejvíc zaujala ta rozmanitost žuly v rámci jednoho ostrova. Kdo má lezení na žule rád, zde ho čekají hody. Co oblast, to něco trochu jiného. Jako bývalého pískaře mě zaujala právě Bavela. Útvary, před kterými byste se na písku báli třeba jen kýchnout, jsou zde pevné, žulové – voštiny, dutiny, hrnce, hodiny i choboty a záclony všeho druhu.











V Corte jsme se setkali s průvodcem na alpské cesty klasického i sportovně moderního charakteru. A podle toho co jsme na vlastní oči viděli je zřejmé že by se tu dal vytvořit nejeden kvalitní prvovýstup.



Když se Petrovi po týdnu úspěšného šlapání vrátil cit do nohou, navštívili jsme na závěr oblast „ Piscia di Gallo“- vodopád „ Čůrající kohoutek“ u přehrady Ospédale.





Jedno z dalších krásných míst Korsiky. Řeka vlnící se mělkým horským údolím zde prorazila 150m vysokou skalní stěnu malým oknem, aby se z něj vodopádem řítila do dalšího údolí. Tuto stěnu jsme si vybrali. Podle průvodce jde o čerstvou novinku, zařazenou do něj těsně před vydáním. 3 cesty zde lemují pravou stranu vodopádu. Vybíráme si krásnou linii cesty „Riviére d´argent“ klasifikace 7a+. Nic nezklamalo naše očekávání. Žádné bílé tlapičky nenaznačovaly kde se chytit , perfektní materiál a vše dobře odjištěno. Jen vám nesmí vadit ohlušující řev vodopádu a v prvních dvou délkách místy poletující vodní tříšť.



Korsika je pravděpodobně dobrodružství na mnoho pokračování. Jedno však vím jistě – já být Napoleon, tak se odsud nehnu.