Rozhovor s Liborem Hrozou ml.

 

 

 

Bylo to natěsno. Říkal jsem si, že škoda, že jsem se nezúčastnil toho závodu v Tarnowě. Ten jsem vypustil proto, že se tam nezávodí na standardní stěně. Až pak, když se vyvrbilo, že ten závod je kvalifikační, jsem si říkal, že by bývalo bylo dobré se toho zúčastnit, protože pak je ta šance kvalifikace větší. Takhle jsem měl jen jedinej pokus, který jsem musel dát.

 

Já myslím, že ta šance by byla stejná, jako v Trentu, ale byly by dva pokusy místo jednoho.

 

Měl jsem na to Mistrovství vyhrát. Ale ještě jsem nebyl psychicky srovnanej s tou možností a nedokázal jsem se zklidnit před samotným finálem. Neudržel jsem na uzdě nervy. Tenhle problém jsem měl už v Trentu. Postupoval jsem z druhého místa kvalifikace a nakonec skončil šestý. Tady jsem postupoval jednou z prvního místa a jednou z druhého.

 

Tam jsem na tom byl psychicky líp, ale nebyl jsem ještě úplně srovnanej. Bylo to lepší, bylo to už konečně něco, na co jsem čekal už od Trenta, na nějaký úspěch a takové to prolomení bariéry. První bedna na svěťáku, to byl důležitý moment. Dostat se na tu bednu. Tam to ze mne spadlo a do dalších závodů jsem šel psychicky srovnanej. V Chamonix mne ta psychika nepostihla tolik, že bych chyboval, ale byl jsem z toho vystresovaný a nervózní. Až pak v dalších závodech se to zklidnilo.

 

Předtím byly právě ještě jedny závody Německého poháru ve Friedrichshafenu na výstavišti – exhibiční akce a zároveň Německý pohár. Tam jsem právě vyhrál a zklidnil se nejvíc. Řekl jsem si, že to vlastně jde, vůbec nepřemejšlet nad tím, s kým lezu a proč lezu. Prostě když to zalezu naplno, nebudu se snažit se nějak předvést, udělat superčas, jen se soustředit na svůj stoprocentní výkon, pak to je ono. Já jak se moc namotivuju, tak jsem až přemotivovanej a dělám chyby.

V tom Daone jsem vůbec nečekal, že bych mohl vyhrát. Byla dlouhá pauza mezi závody v Chamonix a Daone. To jsme tam zůstávali a mohl jsem trénovat, nemusel jsem se vracet domů. V Daone jsem si dal trošku odpočinek s tréninkem. Když jsem měl den volna, vyšel jsem si někam do sedla do dvou a půl se trochu rozdejchat. To mi udělalo docela dobře a když přišel závod, neočekával jsem od svého výkonu, že bych mohl vyhrát. Říkal jsem si „pohoda, když budu do pátého místa, super. Je tu špička a je to tady těžký“. Tušil jsem, že Poláci budou silní. Když proběhla kvalifikace, zjistil jsem, že na tom nejsem tak špatně a že ty časy jsou natěsno, v rozmezí setiny. Pak jsem v dalším kole vyřadil ani nevím koho a pak přišel největší zlom, když jsem šel se Swirkem. S ním jsem musel jít stoprocentně, on byl nejrychlejší. Šlo o to, to nezkazit. Sice jsem to zkazil, ale ne tak, aby se to projevilo, ale on zkazil taky. Když se podíváš na záznam, vypadá to dokonale, ale já vím, že tam je hromada chyb. Takže Swirka jsem dal a pak už ze mne spadlo všechno, ale pořád jsem si neříkal, že to bude na vítězství. No a pak jsem vyřídil jednoho, druhýho a najednou koukám, že jsem ve finále s Osipovem. To jsem si říkal, že ten mne nemůže porazit už proto, že mu musím vrátit, co mi nadělil on na juniorském mistrovství světa.

 

V Daone je ta cesta na přehradě a zůstává tak každý rok. Chyty jsou tam navrtané a nedá se s nimi hýbat. Zůstává to tam pořád, ale je to zavřené. Pak před závodem má každý 15 minut na nácvik cesty, vyzkoušení si kroků a pak odpoledne je kvalifikace a v neděli samotný závod

 

Tam se zadařilo suprově. Právě po tom Daone jsem dostal pozvánku a Rock Master, kterou jsem minulý rok nedostal, tak jsem si říkal super, jsem na Rock Masteru, mohlo by se zadařit alespoň jako v Chamonix. Na Rock Masteru jsem měl tu psychiku už jinde, než v prvních závodech letošního roku. Jenom jsem tak trošku zkazil kvalifikaci, šel jsem hodně na jistotu, ale ke konci mi tak lehce podjela noha a tak jsem postupoval asi ze čtvrtého místa, ale věděl jsem, že to byl naprosto kontrolovatelnej výkon a ještě s drobnou chybkou. Bez ní bych postupoval třeba z druhého místa. Tak jsem chodil na jistotu a v dalších kolech už jsem do toho šel rychlejc a dostával se časama hodně pod 8 vteřin a na takovýhle čas se nikdo jiný během toho závodu nedostal. Ten závod jsem skončil časem 7:21 a to byl rekord Rock Masteru.

 

To je dobrá pozice na příští rok. Kdybych se byl zúčastnil toho prvního závodu v Tarnowě, byl bych možná i třetí, protože by z toho byly nějaké body. Tím, že těch závodů už není tolik, žádný se neškrtá a mně chyběly asi tři body.

 

No, Číňani bych neřekl, řekl bych Číňan. To je první věc. Ten Xinin (lingvisticky správný přepis má být Čuisin Čong, anglická transkripce je Quixin Zhong, ale budeme se držet výslovnosti, jak ji říká Libor) je dobrej. Ti další jsou taky dobří, ale tak jako všichni ostatní. Xinin nám všem utíká, ale oni mají strašný náskok. Oni tu stěnu měli už rok před tím, než se vyhlásil standard. Když bylo Mistrovství světa v Aviles, tam byla ta standardizovaná cesta poprvé a oni už na tom předem měsíc trénovali. Tak jsme pak na ně všichni koukali, jak jsou dobří, teda jenom ten Xinin. Ty ostatní jsme povyřazovali, ale Xinin vyhrál.

Na Rock Masteru ale nedal takovejhle čas, nedostal se pod 8 vteřin a jestli jo, tak těsně, protože já jsem letos udělal rekord toho závodu. Tak nevím, proč nechtějí startovat ve světovém poháhru. Jestli se toho bojí?

Letos byly na standardní trati všechny s výjimkou Daone a Tarnowa.

 

Ono je dobrý ty cesty na rychlost obměňovat. Krmě toho, že trénuješ na různých typech tratí, nejen a té standardní, musíš posilovat, zlepšovat si koordinaci, rychlost, postřeh.

 

Začal jsem asi v Raveně, tam bývaly mládežnické závody, takové neoficiální mistrovství Evropy do 14 let. Tam bývaly závody na rychlost, boulder a obtížnost. Byl tam taky ranking ze všech těch disciplín bodově. Tam jsem vlastně začal. Poslední rok jsem tam startoval na boulder, to jsem byl třetí, na obtížnost devátej a rychlost jsem vyhrál. Už jsem věděl dřív, že obtížnost pro mne není ono, že nejsem vytrvalostní typ. To pak můžeš trénovat jak blázen a nic z toho není. Proč se dřít v jednom a být v tom průměrnej, když ve druhém trochu zabereš a budeš nejlepší.

 

Trochu mi to vadí. je to takové zklamání oproti jiným zemím, kde ta rychlost jde s obtížností ruku v ruce. On to není nijak dlouhej závod. Tím, že je to rychlost, to docela odsejpá, je za čtyřicet minut po závodě, tak když se to spojí s dalšíma závodama, je to docela legrace. V Polsku s tím nemaj problém, ani v Rusku. Tam závodí spousta lidí, kteří lezou třeba boulder. I když vědí, že se na první místo nedostanou, protože tam je Swirk, stejně si jdou zazávodit a poperou se o ten zbytek.

 

V Itálii a Francii to teďka teprv začne. Oni v tom nebyli nikdy moc dobří, protože to nějak nepodporovali, ale protože je teďka ta stadardní cesta, dostalo se rychlolezení do jiného rozměru, víc atletického. Tím oni ví, co mají trénovat a teď už jenom cvičí. Jakmile přijdou na to, jak to trénovat, mohou v tom začít být dobří. Italové to dělají chytře, od těch nejmladších, od juniorů. Vezmou nadějné juniory, ty trénujou a ono se to pak časem přehoupne. Odroste taková ta starší generace, co tu rychlost nějak nemusela, budou tam lidi, kteří na to budou koukat úplně jinak, budou v tom sami chtět závodit a podporovat ostatní.

 

Já bych dělal všechno, ale není čas. Když mám tréninkovej den, nemůžu do toho zahrnovat nějaký jiný věci co se týče lezení. Když jeden den trénuju rychlost, nemůžu do toho dávat ještě obtížnost a vytvalost. Když už jsem úplně hotovej, doplňuju to jinejma sportama, jako během, kolem, vyšlapáním se, vyběháním, stejně tak si zaplavat. a to samotný lezení už není čas. Občas zajedu do skal s kamarádama, ale tam je to jiné. To není o sportu, ale o pohodě. Být venku, na čerstvém vzudu, zasmát se a pokecat s přáteli a ne nějaké hrocení výkonů.

Michala Jordana jsem vylezl, takové bouldrové 8b, asi 10 metrů. Mám hromadu cest kolem 7c+, 8a z doby, když jsem ještě lezl obtížnost v nějakých těch patácti letech. Teď už na to nemám čas a věnuju se jen rychlosti.

 

Taky už jsem o tom přemejšlel, přejít to víckrát a pak to zkusit..

 

Poslední dobou mne lákají hory. Ne třeba v zimě, ale nějaký alpský lezení a vyšší hory. Docela se mi to začíná líbit.Ale zatím to nemám ujasněný. K těmhle věcem se musí časově dospět.