Malý sen ve velkých Himalájích… II. díl

V Hight Campu je plno a tak spíme o něco níže. Kluci staví stany a začínají ze sněhu vařit vodu a instantní těstoviny. Celé údolí máme jako na dlani. Někde za námi se schovává vrchol. Pod námi se klikatí cestička k Base Campu, po které se stále pohybují nosiči s náklady. A před námi se rozprostírá mohutný skalní masiv, který ukrývá své osmitisícové poklady. Kolem páté hodiny se stmívá a přichází zima. Rychle proto balím nohy do oblečení a šup do spacáku. Ještě nezapomenout přibalit zmrzlé boty, dát si péřovou vestičku, čepici, pořádně zatáhnout všechny šňůrky od spacáku a čekat do třech hodin ráno, kdy nás Pema vyžene ven. Spánek ale nepřichází. A tak jen pozorujeme, jak stan pomaloučku tmavne a tmavne...nad námi oblaka plná hvězd, v dálce se tyčí Everest a ticho.



Pema nás nakonec budí až kolem čtvrté a kluci se opět dávají do vaření čaje. Je mi hodně špatně. Martin mi dává kousek čokolády, která mi vůbec nechutná a pomáhá mi rozepnout spacák. Nazvala bych to jako hodně chladné a protivné ráno. Chce se mi řvát, ale místo toho si na všechno své oblečení soukám sedák a na troje ponožky nazouvám boty. Asi jsem nebyla úplně při sobě, protože tak pitomá myšlenka by mne jinak nemohla napadnout. Večer zjišťuji, že se mi tato chyba vymstívá omrzlým palcem. Balím si batoh, vylézám ze stanu, nazouvám mačky a koukám. Přes tu ranní nechuť zjišťuji, že je to ta nejkrásnější tmavě černá obloha posetá hvězdami, jakou jsem kdy viděla. Himálajská noc.



Je ticho a tma. Cvakám se na lano a vyrážíme. Po pár krocích zjišťuji, že je to velký problém. Mám chuť se vrátit do stanu. Vlastní touha vyjít nahoru a Pema mne nakonec přesvědčí. Pokračujeme dále. Nahoru jdeme celou věčnost. Vrchol Mera Peaku se ale ne a ne objevit. Petr to nazývá jako neustále se odvíjející toaleťák. Za každým horizontem se objevuje další a další kopec. A pak je z dálky slyšet mohutný slavnostní křik. „To jsou asi naši bratři Poláci na vrcholu,“ myslím si.



A v tom se mi už také ukazuje. Malý kopeček, kde jako malé tři tečky stojí ti tři stateční a radostí z dobytí Mera Peaku řvou na celé kolo. Nám ještě zbývá asi 200 metrů. „Na kolik kroků to tak bude?“ přemýšlím a odpočítávám. Asi deset kroků pod vrškem opět zastavujeme a rozdýcháváme. Zde je už jen 40% kyslíku. A pak na vrcholovou planinku vstupuje Pema, po něm já a Martin a Petr. Chvíli rozdýcháváme a pak už jen padáme k zemi a poplácáváme se po zádech. Je to krásný pocit. Jsme tu, jsem tu. Z jedné strany výhled na sedmi a osmitisícovky, Everest, Cho You, Makalu, Lhotse… Z druhé strany obrovský kotel plný mraků a pod nimi vesnice, kudy jsme těch deset dnů procházeli.



Sestup je pro mne nekonečný. Chvíli jdu a pak vyčerpaně sedám na zem. Pema na mě zezadu pokřikuje, ať vstávám a pomalu pokračuji. Mám chuť, poslat jej do nepálského „někam“. Ale poslušně vstávám. Po pěti hodinách výstupu a dvou a půl hodinách sestupu jsme konečně u stanů. Nosiči mi pomáhají sundat mačky a zout boty. Stahuji si z beztvarých nohou dvoje ponožky a odpočívám. Snažím se pomalu sesbírat a vydávám se napřed do Khare, zatímco ostatní likvidují bivak. Později zjišťuji, že se Martin vydává za mnou a jsem mu za to vděčná.



Cestou potkáváme jednoho Francouze, kterého řádně postihla výšková nemoc a nohy se mu třepou tak, že se pohybuje po pěti krocích a leze po čtyřech. Já s Pemovou myšlenkou „pomalu ale stále“ pokračuji dále. A tak po třech hodinách všichni dorážíme do Khare. Teplá večeře byla dnes opravdu zasloužená, a jak odchází výškové oslabení a přichází příjemná únava, začínáme mít stále větší radost, že se nám výstup vydařil.



Cesta zpět do Lukly trvá tři dny. Jdeme známými místy a každý z nás má čas na vlastní rozjímání. Myslím na svou rodinu, chybí mi. Jsem také vděčná šéfovi. Měsíční dovolená není samozřejmostí. A kolegům, kteří mi pro štěstí dali na cestu talismánka yetičku „Čsobáčku“, která mě provázela až na vrchol. Jsme rádi, že jsme výstup zvládli všichni a ve zdraví. Domů tak odjíždíme se splněným malým snem ve velkých Himalájích.