Labyrint Velké Hejšoviny

Velká Hejšovina ( Szczeliniec Wielki) – 919 m - je tvořena oválnou pískovcovou plošinou o rozměrech zhruba 600 x 300 metrů, narušenou hlubokými skalními rozsedlinami a roklinami, která po celém obvodu spadá až 60 metrů vysokými stěnami, pod nimiž dále klesající příkrý svah je pokryt skalními bloky, balvany a sutí zřícenými z kolmých okrajů vrcholu. Malá Hejšovina ( Szczeliniec Maly) – 895 m - tvoří samostatný vrchol západně od Velké Hejšoviny a je tvořena menší pískovcovou plošinou. Tento vrchol je turisticky nepřístupný, neboť je z důvodu ochrany hnízdišť chráněných a vzácných ptačích druhů i ochrany vzácné vegetace vyhlášen jako přísná rezervace.



V roce 1993 byly celé Stolové hory vyhlášeny za národní park ( Park Narodowy Gór Stolówych), jehož sídlo se nachází v Kudowa-Zdrój. Hejšovina je asi nejhodnotnější a nejzajímavější částí tohoto národního parku o celkové rozloze 62,8 km2.



Hejšovina byla navštěvovaná pro svoji divokou krásu již v době renesance. Ale zejména romantismus 18. a 19. století nastartoval proces zpřístupňování a objevování tohoto masivu. Zájem návštěvníků (mimo jiné i J.W. Goethe a pruský král Bedřich Vilém II.) si zároveň vynutil (cca v polovině 19. století) budování potřebných stezek a vyhlídek i samotné vrcholové chaty „Švajcary“. Souběžně byla budována i síť turistických značených cest z výchozích míst po obvodu skalních oblastí na české i slezské (německé) straně.





Dnes se můžeme vydat na prohlídku skalního labyrintu na vrcholu dvěma cestami ze severní strany a jednou od jihu, z obce Karlow. My volíme (v rámci dvoudenního výletu – začátek výletu viz článek A pak že nerostou!! ) výstup po modře značené cestě severním úbočím do sedla mezi Velkou a Malou Hejšovinu a odtud skalním bludištěm k vrcholu po červené značce k chatě. Ta nám, podobně jako její předchůdkyně postavená již v roce 1846, nabízí svoji otevřenou náruč,v níž alespoň na chvíli unikáme nepřízni počasí. Jsme zde v tomto sychravém zimním dni prakticky sami a vůbec se nám nechce znovu ven. Naštěstí se ale počasí trochu umoudřuje a my vstupujeme do skalního labyrintu. Vzhledem k „psímu“ počasí a době zcela mimo turistickou sezónu po nás u vchodu nikdo nechce inzerovaných 5 zlotých za vstup. Komu by se taky chtělo tady čekat na těch pár zoufalců, kteří sem v tomto ročním období zavítají.



O samotě si chutnáváme si krásu divokých skalních roklí, kudy nás cestička vede. Teprve v teple domova se dozvídáme, že první cestu vedoucí tímto skalním bludištěm vybudoval a většinu skalních útvarů pojmenoval hospodský z Karlowa F. Pabel, který byl rovněž spoluautorem výstupové cesty s 665 tesanými skalními schody na vrchol Hejšoviny, po jejíž části jsme před několika okamžiky stoupali vzhůru.



Protáhneme se „Uchem jehly“ a vystoupáme na nejvyšší bod desky, ze kterého obdivujeme rozervanost náhorní plošiny a pak už nás čeká sestup do jejích roklí, až do samotného „Pekla“. Spasit se z něj a vstoupit do „Nebe“ je tady naštěstí otázka pouze pár kroků a tak jsou i pro tentokrát naše hříšné duše zachráněny před muky pekelnými. Alespoň prozatím…





Mamuti, sloni, velbloudi a jiná zkamenělá „zvířata“ nám dělají jedinou společnost po zbytek cesty náhorní plošinou a dřív než se nadějeme, jsme u sestupové cestičky, která nás „vyplivne“ pod monumentální hladké 60metrové stěny. Rozhlížíme se po nich a marně hledáme kruhy ve stěnách. Konečně je vidíme! Ale jak se zdá, tahle oblast nebude patřit k našim oblíbeným. Už od pohledu je nám jasné, že i ty nejlehčí cesty tady budou hóóóóódně nad naše síly …





Nám to ale zas tak nevadí! Navštívili jsme a viděli jsme opravdu krásný kus přírody Broumovska a o to přece šlo ….





Než se na Hejšovinu vydáte sami, můžete se alespoň podívat na krásné letecké snímky tohoto vrcholu na stránkách Libora Jenky.