Silvestrovský přechod Rottenmanských Alp

Lavinové zpravodajství všude v západní Evropě hlásí čtvrtý lavinový stupeň a neustálé sněhové přeháňky. Nevzdáváme to a vybíráme tedy nižší kopce, z nichž je možnost eventuelního rychlého úprku. Jsme hrozně lační nadechnout se vůně zimních hor a vůbec si nepřipouštíme, že by podle předpovědi nejspíš mělo být celé ty tři dny zataženo, zima a vlhko. K horám to prostě patří a z tepla domova se později na ty promrzlé chvilky krásně vzpomíná.



Po dlouhých hodinách nad mapou konečně nacházíme místo s lavinovou předpovědí za dva. Voláme přátelům, ať jsou ráno ve čtyři připraveni, že vyrážíme do Rottenmannských Alp. Naplánovali jsme přechod z Rottenmannu přes Seegupf (2011m), Diewaldgupf (2125m), Moserspitz (2230m), Hochhaide (2363m), Drei Stecken (2387m), Sonntagskarspitze (2350m) a Gr. Bösenstein (2448m).



V Rottenmannu, v městečku nacházejícím se v okrese Liezen ve Štýrsku, jsme brzy dopoledne. Překvapuje nás, že po sněhu tady není ani památky. Jsme sice jen 675 metrů nad mořem, ale dle těch sněhových předpovědí jsme čekali minimálně dva metry sněhu i v nížinách. Auto nakonec parkujeme nad Rottenmannem pod sjezdovkou. Naposledy hledíme do mapy, dopíjíme čaj, dojídáme zbytky vánočního cukroví a konečně vyrážíme.



Nesmím zapomenout na důležitý fakt, který se těžko přiznává. Přestože nejsme v horách poprvé, vyhrává lenost nad rozumem a sněžnice, mačky i cepíny necháváme v autě. Nikdo z nás nevěří, že nahoře nad těmi zelenými loukami může být tolik sněhu. Nechci to rozpitvávat, vidím, jak si ťukáte prstem na čelo. Vůbec nám nedošlo, že vrchol Hochhaide je o celých 1688 metrů výš. Prosím, zdržte se komentářů, občas se každému stane, že má zatmění mysli.



První sníh se objevuje až asi ve výšce 1300 metrů. Beze slov, ale s úsměvem, který hovoří za vše, si navzájem vyměňujeme několik významných pohledů. Snad nebude tak zle. Asi za 2hodiny ostré chůze se před námi vynořuje chata Rottenmanner Hütte (1650m). Přestože jsme původně chtěli pokračovat dál a nocovat v sedle pod Stein am Mandl, pohled do vyhřátého winteraumu nás přesvědčuje, že není kam spěchat, že je lepší se dostatečně vyspat a vyrazit z tepla a sucha.



Během noci připadlo několik centimetrů sněhu. Ty sněžnice by se možná hodily. Ale nakonec to není až tak strašné. Víc nás mrzí, že nám zmizely nějaké zásoby jídla, které jsme si večer zahrabali do sněhu, aby byly v chladu. Holt ta bramborová kaše k večeři bude trochu ošizená. Do sedla pod Seegupf se prodíráme po stehna ve sněhu. Je to sem maličko nafoukané. Ale jsme klidní, protože na dohled je vidět, že nahoře toho sněhu je opět poskromnu, že sníh je navátý pouze na jižní stranu hřebene.



Cesta po hřebenu až pod Hochhaide je nenáročná a člověk má proto čas kochat se nádherným pohledem po širokých Alpách. Počasí nám přeje a výhled je opravdu dech beroucí. Na vrchol Hochhaide vede asi 20 metrů zajistěná cesta. Je zde natažené ocelového lano, kterého se všichni velmi rádi chytáme, protože na zmrzlém sněhu to klouže. Mačky by zde rozhodně nebyly od věci.



U kříže pěkně fičí, takže se zde nezdržujeme dlouho. Mažeme dolů do sedla pod Drei Stecken a pomalu se rozlížíme, kam postavíme stany. Místečko nalézáme ideální. Z hřebenu scházíme asi 50 výškových metrů na plošinu nad jezery Gemeinsee a Grüner See. Je 31.12. a nás čeká poslední noc v roce 2009. Je asi půl deváté a my usínáme po krásném dni.



Ráno vstáváme kolem půl sedmé ráno. Ten pohled dolů do doliny plné inverze, východ slunce a neuvěřitelné ticho přehluší teplotu hluboko pod bodem mrazu. Postupně vylézáme ze stanů a mlčky vychutnáváme tu opojnou nádheru hor. U vlažné vody, ve které plavou čajové sáčky, domlouváme další postup. Při pohledu na hřeben dál je nám totiž jasné, že bez maček to moc daleko nepůjde.



Shodujeme se, že zkusíme, kam až to pustí a pak se pomalu začneme stejnou cestou vracet. Nikomu z nás to nevadí. To překrásné ráno prvního letošního dne nás všechny naplnilo takovým zvláštním klidem a pohodou, že není potřeba pokračovat dál a kazit si tuto náladu možným nebezpečím v namrzlých stráních. Je to sem z Čech kousek. A my už víme, že se sem brzy vrátíme a tento přechod dokončíme, i když to už zřejmě vezmeme z druhé strany.