Po rychlé snídani, sbalení potřebného vybavení a přípravě čaje do termosky se mi daří být u vleků ještě před jejich spuštěním. Hodlám jich použít k přiblížení až na kótu 2139 m.n.m.; šlapání po sjezdovkách jsem si včera užil dostatečně. U vleků potkávám člena horské služby a ptám se ho, co si myslí o sjezdu východním svahem hory; nedozvídám se nic nového – nejspíš je to možné, ale nezkoušel to. Využívám ho tedy alespoň k zápisu mé túry v tourist infocentru, které funguje zároveň jako základna HS, doba návratu je stanovena do 17:30, poté mě zkusí kontaktovat telefonem, poté vzlétá vrtulník. Lavinový stupeň 2 a nádherné počasí však nevěští žádné problémy.
Na konci vleků přestavuji splitboard do stoupací polohy, a ten mi hned o hlavu otlouká včerejší zanedbanou kontrolu po náročném dni. Šrouby na úchytech vázání pro sjezdovou polohu se během testování povolily, což postačilo k jejich pootočení během snímání vázání. Pro tento případ mám sebou křížový šroubovák a lavinovou sondu, podle které jde oba kusy úchytů zarovnat, takže vázání jde opět hladce nasunout.
Pohled z JZ hřebene
Konečně začínám stoupat. Využívám několik dní starou, trochu zavátou, ale přesto stále dostatečně nosnou stopu klikatící se mezi skalkami směrem k hřebeni, který je klíčem k hoře. Po střídání mrazivých a slunečných dní je povrch pokryt tenkou krustou, pod kterou se však skrývá dostatek prašanu. Za stopu vinoucí se v mírném stoupání jsem celkem vděčný; při jejím opuštění se okamžitě propadám do hlubokého sněhu nebo naopak sklouzávám v místech kde byl povrch vyfoukán až na led. Po dvou hodinách konečně dosahuji vrcholu hřebene; otevírá se mi nádherný výhled na okolní Alpy, je vidět až na vápencové masívy Dolomit. Poprvé si užívám hřejivých paprsků slunce, které doteď pohlcovala hora po které stoupám.
Pokračování výstupu je více než zřejmé; přímo proti mně se klikatí stopa vedoucí z vedlejšího údolí širokým svahem přímo k vrcholu. Nezbývá než poněkud sestoupit k zavátému jezírku a delším traverzem se na stopu napojit. V dálce přede mnou stoupá svižným tempem jiný osamocený skialpinista. Slunce pálí z plných sil a vzbuzuje tak falešný dojem tepla, při sundání bundy dává však frišný větřík jasně pocítit, že teplota se nachází kdesi pod bodem mrazu. Zanedlouho už dosahuji pozvolného hřbetu černého koně. Po celé jeho délce jsou impozantní převěje místy dosahující přes deset metrů přesahu – desítky tun sněhu, které se pomalu odlamují z hřebene.
Cheval Noir z JZ
Hřbet je u koní zakončen nejvyšším místem -„kohoutkem“; jeho výška je zde 2832 mnm a musí nést malou kamennou pyramidku. Pohled do úzkých žlabů mezi ostrými kameny spolu s vědomím nádherných svahů, kterými jsem právě vystoupal, mě rychle přesvědčují kudy povede sestup do doliny, Ještě jednou se kochám pohledem na možný příští cíl – mohutný masív Mt. Blancu. Sjezd byl nádherný, dlouhý a nezapomenutelný zážitek tichého surfování na polštářích prašanu.
K úspěšnému zakončení túry stačí už jen nahlásit návrat na HS a zabránit tak případné hledačce sblitboardisty na masívu černého koně. Více o splitboardingu na stránkách:splitboarder.cz.
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat