Ženy v mužském světě

​Orvaný VW Transporter, co ve tři ráno brzdí před kolejí, mi připomíná mojí dodávku Maganu v jejích lepších časech. Píseň Born To Be Wild linoucí se zevnitř taktéž evokuje návrat k intenzivním lezeckým road tripům. Ovšem sud od piva, který se vyvalí z otevřených dveří, už mírně překračuje mojí představu o týdenním výletě na skialpy. Asi už jsem stará. Sud je prázdný. Inu, jede se přece jenom z Liptovského Mikuláše, a teď jsme v Praze. Za sudem se sypou ven podroušení chalani. Počítám, raz, dva, tři…osm! A kde jsou baby? Prý žádná jet nechtěla, úkaz nevídaný! Kluci mě upozorňují, že sud je prázdný už od Žiliny, a jedna soucitná duše se mě při nakládání lyží ptá, zda jsem si jistá, že opravdu chci nastoupit. Na lyžování jsem se těšila celé jihoamerické „léto“, takováhle banda mě přece nemůže rozhodit!

​Na noční spanilé jízdě do Tyrolska lámeme rekord. Trvá nám totiž asi deset hodin. Z důvodu nedostatečné koordinace močových měchýřů stavíme na každém rohu. Dále je třeba lézt po stromech, skákat po střeše auta a přivádět do rozpaků obsluhu benzínky. I přesto, že řidiči jsou střízliví a máme dvě navigace, projíždíme cestou do Rakouska přes Lucembursko a otáčíme se těsně před italským Lago di Garda. Myslela jsem si, že z legendárních ústeckých posledních slanění jsem zvyklá na ledacos. Omyl. Asi jsem opravdu neměla nastupovat. ​

Cesta na chatu je krušná. Hodina chůze v lyžákách po asfaltu spolehlivě vytřásla poslední zbytky alkoholu i z těch nejvíce nadraných. Nad boudami s vycpaným kamzíkem nasazujme lyže, a za rohem je zase shazujme. Lezeme po kamení a prodíráme se jalovcem. Lyže nasadit. Lyže sundat. Potokem a kosodřevinou, až konečně u letní chatky nastává souvislá sněhová pokrývka. Batoh mám těžký, lyže mám těžké a na nohou přeskáče. Že by se nade mnou ale někdo slitoval to se říct nedá.

Franz Senn Hütte, foto: Markéta Syllová

Na chatě z nás mají radost. Opravdickou. Na stole máme rezervaci se srdíčky. Z mně zatím nepochopitelného důvodu  je zde tenhle spolek od loňska oblíbený. Už doma jsem si našla možné tůry. V kapitole „leicht“ se nachází jedna. Směrem na Sommerwand. Sbalila jsem knihu a opalovací krém s tím, že se mi uvedená tůra brzy zprotiví. Všechny ostatní cesty co mám v krásné zimní mapě jsou popsané jako „schwer“ nebo alespoň „mittel“. Po krátkém rozhovoru s chatařem padá zítřejší volba na Sommerwand. Výborně. Přijdu o svůj jediný cíl hned první den. Opět a znovu nadávám na nepřítomnost slabšího pohlaví v bandě. ​

V osm ráno už je na chatě samozřejmě úplně prázdno, lyžárna jak vykradená. My pomalu opouštíme lágr. Slovenští reprezentanti ve skialpinismu zapínají své oranžové Scarpy do ultralehkých vázání, a míří přímo vzhůru svahem před chatou. Od této chvíle už budu celý týden vídat jen osm prdelí. Jednu za druhou. Pár hodin se v serpentinách na chvostu výpravy celkem nudím. Naštěstí prdele jsou ohleduplné a občas na mne počkají. Někde kolem 2700 m.n.m. přicházím na to, jak krutě se na mě podepsal půlroční pobyt ve výšce 0 m.n.m. Posledních pár serpentin spíš stojím než jdu, zatímco zbytek mizí kdesi za skálou. Lavinoidní malý svážek, který mě dělí od zbytku zájezdu ohodnocuji jako pro mne nesjízdný. Na lyžích jsem za poslední tři roky byla pět dní, zato se mi ale nahromadilo alespoň pět párů berlí. Po obědě se opatrně spouštím dolů a nadávám na kdysi oblíbené lyžování.

Toto byl můj tichý výhled celý týden. Lišila se jen vzdálenost mezi mnou a zvěří, foto: Markéta Syllová

Ve dvě jsme zpátky na chatě, já mám splněn svůj cíl zájezdu, a dumám nad tím co budu dělat zbytek týdne. O zábavu je však postaráno překotně. Jeden ze členů se po celodenním půstu věnuje pouze konzumaci alkoholických tekutin, a už v půl čtvrté chce atakovat zrovna dorazivší grupu norských studentek. Tvrdí, že poté co předvede dvanáctimetrový skok si mezi nimi bude moci vybírat. Obouvá si boty, lyže mu několikrát schováváme, ale zato mu nějaký dobrodinec obléká helmu, ve zcela správné předtuše, že brzy hodí čelo o stůl. Zbytek odpoledne je bohužel nepublikovatelný. Lze snad jen dodat, že helma se dotyčnému ještě několikrát osvědčila, a to především při nedobrovolné cestě po schodech.

Ve chvíli, kdy před s sebou mají slušní obyvatelé chaty večeři, jsou flašky na našem stole už prázdné, a obavy co budeme dělat se 14 litry borovičky ty tam. Na stole je také několik dalších čel, když se k nám s úsměvem přibližuje chatař a velmi slušně nás žádá: „could you please take your kolík out of the phone box? In case someone else would like to make a phone call..“ Budíme kolíka, který si ustlal na zemi pod sluchátkem, a ukládáme jej do lágru hned vedle prvního případu. Možná se mohou podělit o kýbl, který někdo duchaplný umístil až ke rtům. Nastává druhé kolo večírku. Bohužel všichni přítomní musí projít kolem našeho stolu, když opouštějí jídelnu, a tak se setkáváme s nejrůznějšími reakcemi, od soucitných, přes zhrozené až po pobavené. Já se spíš děsím a dost stydím. Kam se hrabou týden trvající brutangové párty s lidovými tanci na terase Brnčály. A kde jsou zase ty baby, že bych se alespoň nestyděla sama?

Řídká setkání jiného druhu, foto: Markéta Syllová

V noci se v lágru spát nedalo. Nejmenovaný člen trpí zvláštní chorobou, která ho uprostřed noci nutí k pekelnému řevu. I přes to, že jsem byla na tuto skutečnost předem upozorněna, poprvé chápu rčení o tuhnutí krve v žilách. Když zrovna dotyčný nekřičí, snaží se někdo jiný ulehnout, nebo naopak vstát. V nepravidelných intervalech se také ozývají zvuky, které je snad lépe nesnažit se identifikovat. Ráno při pohledu do kýblu chápu význam pro mě nového slovenského slova „grcať“. Naštěstí je venku počasí zcela souhlasné s kocovinou výpravy. ​

Dalším cílem je Wilder Turm. Túra, kterou jsem při studiu reálií vyřadila jako pro mě zcela neschůdnou. Kliknutím vázání se k mému podivu nezkrotné stádo mění ve vzorný zástup lyžařů. Opět mám spoustu příležitostí zkoumat zadky. Šlape se mi dobře, jen bohužel nedosahuji kýženého tempa, a také se občas naštvu, že se se mnou nikdo nebaví. Chlapi dupaj o tři serpentiny přede mnou a muví o letadlech. Jano, Lucko, Pavlo, Verčo, zrádkyně! ​

Po dopoledních serpentinách se pomalu dosouváme ke kamenitému sedlu ve skále. Jsou tu jakási lana, a tak lyže putují na batoh a my šplháme vzhůru. Zjišťuji, že přezkáče na tření moc nejdou a jsem vděčná za sedák. Nahoře se ještě děsím něčí  hláškou o obrovské šluchtě dolů, ale když vidím téměř rovný zapadaný ledovec, chápu nejapný žert. Z údolí se nahoru pomalu sápe inverze a mi se raději šineme dolů. Terén je nevalný, s jedním nepříjemným traversem, ale na rozdíl od včerejška už dokážu udělat alespoň čtyři oblouky za sebou.

V přezkáčích na tření, foto: Matúš Maciak

Foto: Markéta Syllová

Na chatě jsme opět podezřele brzo, ale situace se už včera ujal slovenský zaměstnanec chaty Matúš, a laskavě nám zapůjčil svůj luxusní poker kufr. Rozbalujeme ho na terásce a kdo může syslí plastové žetony. Matúš nás tímto zřejmě zachraňuje před smrtí na alkohol. Konzumace se drží v rámci slušnosti, nejspíš i pod vlivem večerů předešlých. Borovička střídá hrušku, a pro tento sport je vynalezen nový trefný název: SKIALK.

Poker Time. Výjimečně klidné odpoledne, foto: Markéta Syllová

​Budík zvoní v pět třicet. Na druhý pokus v šest dokonce zaznamenává i částečný úspěch a opouštíme  pelechy. Na programu je kopec Ruderhofspitze, familiérně přezdívaný Rudolf, zřejmě po tom krušovickém pivu. Tento výlet jsem si při studiu doslova zakázala. V předtuše nadcházející pohromy si nechávám zkontrolovat pípavost svého přístroje, a vyrážím hore dlouhým údolím, zatímco ostatní se hromadí před chatou. Dnes jdu za Italskými zadky. Držím se jich jak klíště. Krásně se potichu a pomalu plazí ranním mrazivým příšeřím, a já za nimi, lyže lyži mine. Slovenské hlaholení ke mně doléhá pouze odkudsi ze dna údolí. Dokud to jde. Cik cak a jsme na ledovci.

Stopa vede pohodlným pozvolným stoupáním. Krosíme celý ledovec a v poledne dorážíme do sedla pod Rudolfem. Divím se, že rozestup mezi skupinou a mnou je dnes pouhých pár metrů. Na začátku hřebínku chlapi vzorně pořádají dvě lanová družstva. Krásně navázaní opouštíme lyže a probíjíme se nahoru po hraně a následně po nádherném hřebeni. Schubert by z nás měl radost (pokud by neměřil hladinu alkoholu v krvi, tedy). Družstvo A se na hřebeni nějak nepřiměřeně kochá, a já snad poprvé za celý výlet měním taktiku. Snad poprvé v životě se nemusím starat o to kam jdu, jak tam vylezu a  jak se odjistím. Cestovní kancelář Extreme Skialk u mě boduje!

Schubertovi pro radost, foto: Markéta Syllová

Rudolf je dobyt. Na vrcholu nás fotí grupa Španěláků. Baví se o tom, že ti Italové co spí ve vedlejším lágru jsou poněkud hluční. Ano včera si asi v deset večer polohlasem povídali. Upozorňuji je na skutečnost, že my spíme v té samé místnosti a dnes máme před sebou závěrečný večírek.

8:1, foto: Matúš Maciak

​Ten  probíhá v rámci slušnosti, je to ale jen kvůli tomu, že nám došly zásoby. Ovšem ve chvíli, kdy k nám usedá slovenská zaměstnankyně V a její německá kolegyně M, je konec pokru i jakékoliv normální zábavy. V má dneska bílé tričko a začíná soutěž o to kdo dřív. Zhruba za hodinu už jsme na pokoji u M. V přichází ve fialovém tílku nad pupík. Začíná soutěž o to kdo houšť. V této fázi v rámci zachování psychické integrity raději vzdávám dalšího pobytu na večírku. Ve chvíli kdy odcházím, má na sobě V svetr nejúspěšnějšího útočníka.

​Jdu spát a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem si taky tričko převlékla! Ve středu! V ranních hodinách si zpoza zákrytu postele vyslechnu pěkně celou historku o proběhlých událostech i se všemi detaily. Má to své výhody, být zde v brutální menšině blížící se nule. Vždycky mi bylo zhruba jasné, o čem se skupina osmi chlapů asi tak může bavit, ale nikdy jsem netušila, jak dlouho to vydrží. Kromě toho jsem se ještě naučila spoustu slovenských výrazů pro jednu činnost.

Foto: Markéta Syllová

​Už nám zbývá jen skluz z chaty dolů a já definitivně přehodnocuji svůj názor na tento způsob trávení jara. Tolik nových vědomostí už jsem dlouho nevstřebala. Bohužel nesu značné stopy nevyspání a celkové nepoužitelnosti, a tak mi krkolomné proplétání se na lyžích mezi kosodřevinou moc rychle neubíhá. Radost mi ovšem působí chatař-otec, který na nás u dolní stanice zásobovací lanovky čeká s džípem! Ušetří mi tak krutou hodinu asfaltu v přezkáčích. Nakládáme úplně všechny batohy a lyže. Dovnitř se nás rve šest a řidič, a zbylí tři sedí vzadu na otevřených dveřích. Cestou dolů nám legenda vypráví o životě na chatě, a o tom, že Messner je sice little bit crazy, ale jinak je to super spolulezec. Kromě toho nás také seznamuje s některými detaily naší včerejší párty.

Přes všechny způsobené scény, nebo spíše díky nim vzbuzujeme soucit, foto: Markéta Syllová

​Jak se blížíme ku Praze, osazenstvo začíná zběsile smskovat a stávají se z nich úplní andílci. Já si na Rozvadově kupuji lidovky, kde na mě z obálky bafne titulek: Ženy v mužském světě. V příslušném článku jakási paní sládková tvrdí, že ženský element má dobrý vliv, především proto, že muži pak nemluví tak sprostě.

Odjíždím domů, kde si ještě dlouho budu léčit  rány na těle a především na duši. Zároveň vypisuji výběrové řízení na odolného jedince, který by se příští rok chtěl zúčastnit experimentální týdenní studie "Chlap v ženském světě. 8:1".

A líbí se nám tam, foto: Markéta Syllová