Za saskými lahůdkami VI - Falkenstein

Spára se leze spíš stěnově, foto: Petr Jandík

V traverzu z "patestu" do spáry, foto: Petr Jandík

První cesta obtížnosti VIIb je Schandauer Weg s varujícím vykřičníkem (Rudolf Klemm, 1914), jako krásné a exponované dobrodružství lze doporučit o rok mladší pikantní Strubichweg (VIIb, 1915), kde po traverzu z police nad úvodní roklí Schusterwegu zahnete doleva do stěny za rohem a lezete stále se zvedající stěnou po krachlích stále menších a řidších a pomalu ve vás klíčí pocit, že jste v řiti. Důvody jsou k tomu dva. Jednak krachle končí v okamžiku, kdy se stěna staví do kolmice a není po čem lézt, jednak se kolem vás začne rýsovat něco jako žlábek mezi půlkami zadnice kamenného obra. Z té bezchytové řiti se dostanete tím, že se rozepřete mezi těmi právě se v pravý čas vynořivšími půlkami a tou zadnicí se v úžasné expozici komínově soukáte na vrchol. Jištění? Zapomeňte! Z komína se přece nedá vypadnout! Teda z tohohle se dá, ale nesmí a ani nemusí. Úžasná odvaha teplického rodáka Emanuela Strubicha, podle letopočtu možná poslední památka ve skalách před nástupem na frontu.

Falkenstein topo jižní stěny, foto: Petr Jandík

Další prvovýstupy přerušila první světová válka. Až v roce 1919 vznikla další ze sedmičkových perel, Kotzwand (VIIa, Wily Kotz 1919). Do říše osmiček se zapsala Westkante Otto Dietricha (VIIIa, 1920) a nepočítáme-li varianty a přelezená stavění, počkal si Falkenstein na další osmu až do padesátých let minulého století. V letech 1937 až 1947 měli Němci trochu jiné starosti a na Falkensteinu nevznikla žádná nová cesta. Zato v padesátých letech minulého století, kdy zřejmě Saští horolezci prchali do skal před budováním šokialismu, se nové cesty opět začaly dělat.

Kotzwand, první délka se dolézá za hranou, foto: Jiří Binder

Osmičky b a víc

Mezi klasické cesty té doby patří Südwand Lothara Brandlera (VIIIb, 1954), který později prchl na Západ a proslavil se v Dolomitech Diretissimou Hase-Brandler na Große Zinne/Cimu Grande. Populární je také narovnání Západní hrany - Direkte Westkante od Wulfa Schefflera (VIIIb, 1956).

Falkenstein, Direkte Westkante, převislém sokolíku pod 3. kruhem, foto: Robert Machovský

Z pokusu o první opakování - Ďoubal, Bauer, Vodička, foto: Petr Jandík

Na Falkenstein vede podle žlutého dílu Heinickeho průvodce 108 cest, Nejpilnějším autorem byl Bernd Arnold, který jich má jednadvacet, nejlehčí z nich je VIIIa. Ostatní autoři nemají víc, než čtyři kusy. Do historie Falkensteinu se zapsali také naši Petr Prachtel a Zorka Prachtelová cestou Horror Vacui, VIIIa.

Doporučujeme

Z toho všeho, co Falkenstein nabízí, lze rozhodně doporučit trojku Schusterweg, pětku Hoher Riß (zúžením se necpěte vnitřkem, ale oblezte ho zvenku), ze VIIa Rohspitzlerweg, Südriß, kde umět žábu je výhodou a závěrečný komín patří k těm, na které se nezapomíná, Eckweg a Kotzwand. Ze VIIb-ček doporučíme pikantní Strubichweg, Winkelvariante, Nordwestkante a Nordverbindung. Ze VIIc jsou velmi populární spára Renger-Gedächtnis-Weg, která je bez stavění VIIIa, stěna-hrana Westkante a Schönwetterwand. Z VIIIa lze doporučit ukloněnou plotnu Reginawand, kde už ale nejsou stromy, za které se jistilo před pětadvaceti lety, a Nordwand.

Reginawand, historický snímek z roku 1982, 43. výstup bez stavění se podařil autorovi článku, u kruhu jistí Dut Jarda Chvojka, foto: Vilém Hrdina

V nejtěžším místě, foto: Jan Polák

Z VIIIc-ček je Extravaganter Westgrat hodnocen jako jedna z nejkrásnějších cest Saska, populární je Dračí hřbet – Drachenrücken vlevo vedle Direkte Westkante, do které se napojuje a Vollständiger Westgrat. Devítkář by neměl vynechat Buntschillernde Seifenblase – Barevně svítící mýdlovou bublinu, vděčící za svůj název zamítnutí již připravené cesty Bernda Arnolda na pozvání do Ameriky tehdejším komunistickým vedením bývalé DDR, a Happy Day Station v severní stěně. A desítkáři už obvykle vědí, ale kdyby ne, pro jistotu doporučím Vakuum.

Pokud byste chtěli něco echt srandovního, pak existuje taky traverz skoro celého Falkensteinu kolem dokola, který udělal symbolicky na Apríla roku 1984 Uwe Horst s druhy. Vylezete asi tak do třetiny cesty Nordostkamin, a postupně lezete doleva až na Schusterweg, jím slezete na písčitou polici po první délce, přes Strubichweg se dostanete do jižní stěny, kterou prolezete vodorovně až do bivaku po první délce Kotzwandu. Odtud vodorovně dál až k převislému traverzu k 1. kruhu Westkante (klíčové místo). Dál pokračujeme přes Hoher Riß k 1. kruhu Buntschillernde Seifenblase. Stále dál pokračujeme přes severní stěnu až na balkón Turnerweg a tou dolezeme na vrchol. Ta celá aprílová sranda je za VIIIb a vydá už za solidní alpskou túru, odhadem to má tak deset lanových délek.

Neznámý Sasík u 3. kruhu Buntschillernde Seifenblase, foto: Vladimír Vršovský

Co k tomu potřebujete:

Jako vždy na pískovci, znalost techniky jištění smyčkami. Zvláště na lehčích cestách není překruhováno, a je-li vaší dosavadní lezeckou zkušeností jen umělá stěna s nýty po metru, pak jeďte k Falkensteinu jen na čundr, nebo si najděte zkušeného prvolezce. Umíte-li lézt na jiném typu skály, vyberte si pro začátek cesty o několik stupňů lehčí, než je vaše maximum. Písek není zdaleka jen o obtížnosti, je to hodně o smyčkování, psychice a morálu.

• Jednoduché lano 50m nebo delší
• sada různých smyček průměrů od 5 do 11mm, kevlarky do hodin, hodí se též popruhy vázané na uzlování i několik šitých smyček na hodiny nebo obhazování talířů – podle vybrané cesty.
• 10 expresek bude stačit
• helma sice není přímo předepsaná, ale i měkký pískovec je tvrdší i než ta nejtvrdší hlava, takže doporučujeme.
• standardní lezečky, tvrdá obuv jako pohorky a podobně by poškodila relativně měkký pískovec, i když ten na Falkensteinu patří k těm tvrdým.
• hodí se šťouchadlo na vkládání a vyndavání smyček. Nejlíp ze štětce zároháku, když uřízneme štětec a rukojeti vytvoříme oblou špičku. Šikovné je dát ho na gumu, aby neplandalo pod nohama, ale dalo se s ním natáhnout kam je třeba.

• lézt s magnéziem, kalafunou a podobnými prostředky. Do Saska s čistýma rukama. Místní to hlídají a lézt s práškem si tam nedovolili ani naši největší prášilové.
• používat k jištění cokoliv jiného, než textilní smyčky a popruhy, nebo stabilně zasazené kruhy. Od roku 2013 je povoleno používat UFO od Obrworks (neoblepené gumou) s tím, že ale snižuje sportovní hodnotu výstupu.
• dělat ohně v bivaku (pravda, místní lezci a hlavně čundráci to tak moc nedodržují)
• sekat, nebo jinak poškozovat skálu
• lézt na mokrém pískovci - Sasko nemá předepsaný podešťový limit, ale je třeba se řídit rozumem. Sice je v Sasku pískovec tvrdý, ale i ten se láme, je-li provlhlý.

Velikonoce pod Falkensteinem kdysi dávno, foto: Petr Jandík

Povolený bivak pod Falkensteinem, foto: Petr Jandík

Falkenstein topo Z stěny, foto: Petr Jandík

Slanění z Falkensteinu, prostřední část, foto: Petr Jandík

Falkenstein za soumraku, foto: Petr Jandík