8. 6. 1924 Irwine a Mallory spatřeni naposledy

Georg Herbert Leigh Mallory


Andrew Comin Irvine


R. Messner: Malloryho druhá smrt


K. M. Herrligkoffer: Mount Everest


P. Gillman: Everest

Expedice Královské geografické společnosti a britského Alpine Clubu v roce 1924 byla již třetí britskou expedicí k nejvyšší hoře světa. Všech předchozích se zúčastnil i George Mallory. Expedice k hoře mířila ze severu, z území Tibetu, neboť Nepál, ze kterého nakonec k vrcholu vystoupila první úspěšná výprava v r. 1953, byl v té době pro Evropany „zakázanou zemí“. Britové, kteří jako jedni z mála udržovali s Tibetem diplomatické styky, byli úspěšní ve vyjednáván s tibetskými úřady i samotným dalajlamou, a podařilo se jim již v roce 1920 získat povolení k průzkumu pro následující rok.

Průzkum Everestu
První výprava, která směřovala k hoře, byla britská expedice z r. 1921. Vedl ji C.K. Howard-Bury a hlavním cílem bylo zmapovat horskou skupinu, případně najít možné přístupové cesty k samotné hoře. Výpravy se tedy účastnili zejména topografové, katrografové a další odborníci z indického zeměměřičského úřadu, tato sestava byla posílena o čtveřici horolezců. K hoře se však přiblížili pouze dva z nich, Mallory a Bullock, kteří nakonec dosáhli Severního sedla ve výšce 6 990m a prohlédli možnou trasu pro výstup ze severu.
Druhá výprava, rovněž z tibetské strany, rovněž britská následovala hned v r. 1922. Pochopitelně zúročila zkušenosti předchozí cesty. Expedici vedl brigádní generál C. G. Bruce, který byl rovněž vynikajícím znalecem Himálaje. Výprava dosáhla výšky 8 326m, a při návratu byla postižena lavinou, ve které zahynulo sedm Šerpů.
Obě expedice lze považovat za úspěšné z hlediska zkoumání hory a možných přístupů ze severu, ale i dalších dílčích výsledků, nejenom zeměměřičských – podstatné byly i informace o klimatických podmínkách a monzunových cyklech. Získané poznatky byly velmi důležité i pro následující expedice působící v oblasti, umožnily poměrně přesně naplánovat trasu i výstupovou cestu, i stanovit nejvhodnější termín pro případný vrcholový útok. 

British Mount Everest Expedition 1924
Třetí britská výprava se uskutečnila v roce 1924, vedoucím byl opět generál Bruce, který však musel ze zdravotních důvodů předat vedení. Toho se ujal Eduard Felix Norton.
Účastníky expedice tedy byli: brigádní generál Charles G. Bruce, vedoucí expedice a znalec himálaje i místních jazyků, jeho zástupce, podplukovník Edward F. Norton, který byl rovněž výborným horolezcem, horolezec George Mallory, který se zúčastnil i předchozích výprav k hoře a dosáhl zde při průzkumu značných úspěchů, horolezec Bentley Beetham, horolezec, C. Geoffrey Bruce, horolezec John de Vars Hazard, lékař expedice Richard William George Hingston, horolezec Andrew „Sandy“ Irvine, horolezec, kameraman a dokumentarista John Baptist Lucius Noel, horolezec Noel Ewart Odell, organizační důstojník E. O. Shebbeare, a horolezec, druhý lékař výpravy Theodore Howard Somervell.
Plán výpravy byl podrobně rozpracován, k vrcholovému útoku mělo dojít 17. 5., a Britové očekávali úspěch. Již 2. 5. měli postavené první dva výškové tábory, ale 4. 5. přišla řadu dnů trvající vichřice, kdy teploměr poklesl až k mínus třiceti stupňům. Počasí a ústup z druhého výškového tábora přišly draho a vyžádaly si smrt dvou nosičů. Teprve 19. 5. bylo možné znovu obsadit již zbudované výškové tábory a zahájit postup k Severnímu sedlu.
I následující dny byly dramatické. Mallory se málem zabil pádem do trhliny, a 22. 5. postupující horolezce opět zaskočilo počasí, ve kterém museli evakuovat nosiče z vyšších táborů, ve kterých docházely zásoby. Od 1. 6. je opět obsazen tábor č. 4 v Severním sedle, odkud Mallory a Bruce vystupili po hřebeni do výše 7 600m, odkud však museli sestoupit. Na horu pokračují Norton a Semervell, kteří zbudovali tábor 6 ve výšce 8 170m. Somervell však pro příznaky výškové nemoci musel ustoupit, Norton vystoupil až do výšky 8 670m. Sám však nemohl pokračovat, proto oba sestoupili do tábora 4.

Vrcholový tým v oblacích
K novému útoku na vrchol došlo 6. 6., k vrcholu vyrazili Mallory a Irvine, o den později za nimi začal vystupovat ještě Odell, který dorazil do pátého tábora, odkud poslal nosiče dolů. Druhý den vystoupil na asi třicetimetrový skalní výšvih ve výšce 7 800m v severním úbočí hory. Výhled k vrcholovém hřebenu mu znemožňovaly mraky. Setrval však na místě, neboť předpokládal, že Mallory a Irvine musí být na hřebeni. Když se konečně krátce před jednou hodinou mraky roztrhaly, spatřil nakrátko na hřebeni ve výšce přibližně 8 600 metrů dva pohybující se body. Tehdy byli Mallory a Irvin spatřeni naposledy. Bohužel Odell viděl jen část hřebene, a oblačnost mu zakrývala další výhled a tedy i možnost přesné orientace. Podle skalního výšvihu, ke kterému horolezci na hřebeni došli během jeho pozorování, je vysoce pravděpodobné, že se nacházeli ve výšce 8 572m. Na druhou stranu je však nutné dát zapravdu i lidem razícím názor, že Odellovo svědectví o výšce je neprůkazné, a že dvojice mohla být výš i o stovky metrů. Odell ještě spatřil, jak jeden z horolezců začal vystupovat na skálu, pak se nad scénou opět zatáhla oblaka. Odell téhož dne vystoupil ještě do šestého tábora, jehož stav svědčil o tom, že oba horolezci odcházeli ve spěchu, pravděpodobně v okamžitém rozhodnutí při vyjasnění. Do tábora č. 6 se vrátil ještě jednou, nic se však nezměnilo, a vzhledem k blížícímu se monzunu bylo nutné ustoupit a oba členy vrcholového týmu prohlásit za nezvěstné. Naděje, že by s tehdejším vybavením dokázali přežít několik nocí ve výškách přesahujících 8 000m byla nulová.

Dosáhli vrcholu?
Otázka, která od roku 1924 vzrušovala celý horolezecký svět zněla, zda Mallory a Irvine mohli dosáhnout vrcholu Mount Everestu. Jisté je, že byli odhodláni zdolat vrchol jediným smělým útokem. Romantická představa hrdinů na vrcholu nejvyšší hory nedávala řadě lidí spát a dodnes se s ní lze setkat. Několik velmi nepřímých důkazů (jako například fakt, že v roce 1999 nalezené Malloryho tělo mělo ledovcové brýle v kapse – tedy že k osudnému pádu došlo v nočních hodinách, nebo že u sebe neměl fotografii své rodiny, kterou chtěl ponechat na vrcholu) se ji dokonce zdá potvrzovat. 
První takto neidealizované informace o osudu vrcholového družstva však přinesl sám Odell, který zkontroloval zásoby a zbylé věci v táborech 5 a 6. Podle jeho zjištění užívali umělý kyslík už ke spánku, v táboře navíc zanechali navigační potřeby a elektrické svítilny. Přitom stále nesli značný náklad, mj. kyslíkových lahví, které jim však jen těžko mohly k vrcholu postačit. První nepřímé důkazy, že na vrcholu Mollory a Irvine nestanuli, tak byl na světě.
Další důkaz, že oba stateční průkopníci zahynuli aniž by dosáhli vrcholu, se objevil o devět let později. Byl jím nález, který učinili účastníci jedné z dalších britských výprav k nejvyšší hoře. P. Wyn Harris a L. R. Wager našli 30. 5. 1933 dvě stě metrů od prvního výšvihu cepín s vyrytými iniciálami G. L. M. – George Leigh Mallory. Poloha cepínu svědčila o tom, že Mallory a Irvine nepřekonali ani první z překážek, které by je na jejich teoretické cestě k vrcholu čekaly.
Další zprávy přinesli čínští horolezci. V roce 1960 oznámil Xu Jing, že viděl mrtvé tělo anglického horolezce (přibližně jej lokalizoval do míst, kde bylo skutečně roku 1999 nalezeno Malloryho tělo), a rovněž v roce 1975 ohlásil Wang Hong-Bao mrtvé tělo, jehož stav naznačuje zřícení, ve výšce 8 100. V roce 1991 našli Angličané staré kyslíkové lahve. Díky všem těmto indiciím bylo v roce 1999 nalezeno tělo G. L. Malloryho, které neslo znaky zranění po vážném pádu zachyceném lanem. 

Na základě všech těchto nepřímých důkazů došli vynikající znalci terénu k přesvědčení, že se vrcholový útok v roce 1924 nemohl zdařit. 
Ostatně, k této teorii dospěli zkušení horolezci kteří se problémem zabývali již před rokem 1999, kdy bylo objeveno a prozkoumáno Malloryho tělo. „... Nevrátili se, ale jak a proč zahynuli, zůstane navždy tajemstvím. Nespočetné úvahy o tom překračují hranici nepodložených dohadů. Můžeme však pokládat za jisté, že vrcholu nedosáhli. Tuto tezi potvrzuje skutečnost dokázaná později, že po cestě, kterou si nezvěstní zvolili, totiž přímo k hřebeni, je vrchol nedostupný.
(Jan Kazimierz Dorawski, Czlowiek zdobywa Himalaje, Wydawnitwo Literackie,
Krakov 1957, v překladu Jaroslava Simonidese, Člověk dobývá Himálaj, Mladá fronta, Praha 1961).
Ke stejným závěrů dochází i Arnošt Černík: „Dosáhli Mallory a Irvine vrcholu? Tuto otázku nikdo uspokojivě nezodpoví. S největší pravděpodobností se jim nepodařilo zdolat ani druhý výšvih hřebene. Jen v hrubých obrysech se dá objasnit, jak asi k tragédii došlo.“
(A. Černík, Trůny bohů - K nebetyčným štítům Himálaje, SNDK Praha 1964).
„...Vrcholu nedosáhli. Pro tuto domněnku mluví velké potíže, které by museli překonat na cestě po hraně severovýchodního hřebenu, kde je padesát metrů vysoký skalní výšvih ve výšce skoro 8 600m. Mallory a Irvine by museli sestoupit k Nortonovu traverzu v severozápadní stěně, aby mohli pokračovat dál. Na to však byla ... příliš pokročilá denní doba. Snad se chtěli vrátit do tábora 6 a zřítili se těsně pod hranou hřebenu ve výšce 8 450 m.“ 
(Karl M. Herrligkoffer, Mount Everest, Spectrum Verlag, Stuttgart 1973, v překladu Gustava Beranaua, Mount Everest – Historie dobývání nejvyšší hory světa, Olympia, Praha 1976).
Všechny informace, důkazy i teorie pak soustředil do jediné publikace Reinhold Messner, po nálezu a vyzvednutí Malloryho těla, ve své knize Malloryho druhá smrt. I Messner, výborný znalec terénu je přesvědčen, že na vrchol Mount Everestu George Herbert Leigh Mallory a Andrew Comin Irvin - „Sandy“ nevystoupili. Zkrátka proto, že jejich výbava byla příliš těžká a neohrabaná na špičkový lezecký výkon, který by v obrovské výši museli podat.
Konečný důkaz by však mohl přinést snad jen fotoaparát, kterým byli vybaveni, a o němž jsou současní odborníci přesvědčeni, že by – vzhledem k dlouhodobému zmrazení a tehdy používané technologii, měl obsahovat vyvolatelný film. Fotoaparát se však dosud na severních svazích Everestu nalézt nepodařilo, stále tak zůstává, byť značně zúžený, prostor pro spekulace. 

Poslední vzpomínka
V BC pod Everestem, kterým ročně prochází stovky lidí, dnes stojí desetimetrový monument. Památník prvním obětem hory. Jen málokdo z procházejících se u něj nezastaví. Obsahuje jména lidí, kteří svojí odvahou a smělostí vstoupili do dějin světového horolezectví jako hrdinové Everestu. Jména těch, kteří prošlapávali první stezičky poznání o nejvyšší hoře, a jejichž úsilí vděčí další generace za to, že cesty na horu samotnou jsou známé a lze se po nich pustit výš... 
Nejčestnější místo mezi hrdiny Everestu pak v myslích většiny horolezců přísluší G. L. Mallorymu, autorovi mnohokrát opakovaného a parafrázovaného výroku „Protože tam je!“, kterým odpověděl na dotaz, proč se opakovaně snaží o výstup na nejvyšší horu. Jak v minulosti shrnul Messner „Mount Everest se nám stal metaforou nemožného a Mallory zosobněním snahy o nemožné“. 
-tof-

Poznámky a odkazy:

- Everest na stránkách Horolezecké abecedy:
Výročí: První lidé stanuli na nejvyšší z hor
Výročí: První Čech na Everestu
Výročí: Everest bez kyslíku

- Irvin a Mallory na internetu:
Expedice 1924 na wikipedii
George Mallory na wikipedii
Andrew Irvine na wikipedii
Prostor pro dohady zůstává...Telegraph/2007

- Výběrová bibliografie
-Karl M. Herrligkoffer; Mount Everest; Spectrum Verlang, Stuttgart 1973 (v češtině vydalo nakl. Olympia, Praha 1976)
-Arnošt Černík, Trůny bohů - K nebetyčným štítům Himálaje, SNDK Praha 1964
-Jan Kazimierz Dorawski, Czlowiek zdobywa Himalaje, Wydawnitwo Literackie, Krakov 1957 (v češtině Člověk dobývá Himálaj, Mladá fronta, Praha 1961)
- Peter Gillman, Everest – nejlepší články a fotografie z období sedmdesáti let lidského snažení, vydané v r. 1993 (v češtině Trango, Vsetín, 1996)
-Reinhold Messner: Mallorys zweiter Tod, 1999 (V českém překladu Vladimíra Marka: Malloryho druhá smrt – Záhada Mount Everestu, Mladá fronta, Praha 2000)

Repro: archiv www.horolezeckaabeceda.cz

Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé publikován v r. 2009.