Prvovýstup severní stěnou Eigeru

Harrerův "Pavouk" popisující výstup z odstupu. H. Harrer, WhiteSpider - The Story of the Eiger, London1968


Knižní historie "Eigerwandu": R. Rettner, Eiger - Triumphe und Tragödien 1932-1938, Zeit 2008


Tendenční propagandistická kniha DIE EIGER NORDWAND, vydaná nakladatelstvím NSDAP z roku 1938 (toto vydání je z r. 1942)

Do 20. července 1938, kdy se na severním úpatí 3 970 metrů vysokého Eigeru začalo psát poslední dějství dramatu nazvaného „boj o poslední velkou stěnu“ si stěna vyžádala deset obětí. Poslední z nich byli dva Italové před necelým měsícem. Nejdramatičtější a nejtragičtějším byl jistě mnohokrát popisovaný pokus o výstup v roce 1936. I tehdy se ke společnému výstupu spojila dvě lanová družstva, jedno rakouské a jedno německé. Postupně však zahynuli všichni – poslední živý, Toni Kurz zůstal viset na laně pod převisem – strávil zde noc a druhý den se jej pokusili zachránit místní horští vůdci, kterým zemřel přímo před očima na následky celkového vyčerpání a podchlazení v okamžiku, kdy se mu již téměř podařilo na vzhůru poslaném laně slanit k svým zachráncům. 
Památného dvacátého července k výstupu odhodlaně nastupují výborně vybavení Němci Heckmair a Vörg. Záhy se setkávají se dvěma rakouskými družstvy, které na podmínky k výstupu pod stěnou čekaly již od 10. července. Jedno tvoří Léo Brankowsky a Rudi Freiss z Vídně, druhé vynikající korutanští lezci Heinrich Harrer a Fritz Kasparek. Navzdory nepříliš příznivému počasí, i taktizování, jehož účelem je „být první“, postupují. Po noci ve stěně výstup vzdali Vídeňáci. Zbylá rakouská dvojice se nakonec s Němci spojila ve snaze o společný cíl. Výstup je bohatý na dramatické okamžiky – několik pádů, zranění Kasparka, i bouře a několik sněhových lavin. Definitivní zhoršení počasí přišlo až poslední noc. Čtveřici ve stěně však jiná cesta než nahoru už nezbývala. Dolů by v podobných podmínkách sestoupit nedokázali, čekat na záchranu bylo marné. 24. července 1938 v 15.30 stojí všichni na vrcholu. Čeká je sestup a v půl osmé před sebou vidí Kleine Scheidegg. A dav tlačících se novinářů i horolezců.

Úspěchu se bezprostředně zmocňuje nacistická propaganda. Koneckonců, Heckmair a Vörg byli členy NSDAP, a jak sám Heckmair v roce 1938 uvedl, potřebné vybavení pro výstup poskytla strana. Těžko říct, zda si tehdy mladí horolezci vůbec mohli uvědomovat zrůdnost režimu, jemuž přímo i nepřímo posloužili. 
Nejednalo se o první ani poslední sportovní, ať už horolezecký nebo jiný úspěch, který byl politicky zneužit... Členy úspěšných horolezeckých výprav politické celebrity rády přijímaly na oficiálních recepcích, nechaly se s nimi fotografovat, udělovaly jim ocenění. Dělo se tak bohužel i v totalitních režimech. Nejedna kniha zachycující určitou horolezeckou událost tak končí fotografií oficiálního přijetí; u führera nebo u ústředního tajemníka, předsedy sovětu. Dějiny horolezectví jsou nakaženy dějinami lidstva. Často zůstává pachuť, mnohdy i morální kocovina. Zůstává ale také vyřešený horolezecký problém, zůstává výstup sám a zůstávají hory a lidé, kteří do nich přicházejí. Ne pro führera či předsedu... Nad horou může nakrátko zavlát jakákoli vlajka, hora zde zůstává pro všechny. Vítězství je vítězstvím lidské vůle odhodlaných jednotlivců, nikoliv režimu.
Do dějin světového horolezectví tak vstupuje datum 24. 7. 1938, kdy mladí horolezci poprvé prostoupili celou obávanou stěnou, a nikoli datum přijetí u politického lídra. Dějiny si proto v této souvislosti pamatují zejména jména: Harrer, Kasparek, Heckmair a Vörg.
-tof-



Repro:
archiv www.horolezeckametodika.cz a www.horolezeckaabeceda.cz

Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium byl poprvé publikován v r. 2009.