Alpská trilogie dokončena

Foto: Damiano Levati

Letos v létě se bratrům Pouovým zachtělo dobrodružství v Alpách. Jejich cílem se staly tři nejsložitější cesty nejzvučnějších jmen.

První z nich byla Solo Per Vecchi Guerrieri v Dolomitech v Itálii. Bratři si tím splnili jeden ze svých snů. Přestože tuto oblast z lezeckého hlediska považují za jednu nejdůležitějších v Evropě, dosud se jim nepodařilo si tam zalézt. Až teď. Cesta na vápenci má obtížnost 8c a je dlouhá 150 metrů rozdělených do čtyřech délek. Jako první ji vylezla lezecká legenda Manollo Zanolla. Jejím prvovýstupem oslavil své padesáté narozeniny! Iker a Eneko považují své pozdější setkání s ním za jeden z nejlepších zážitků letošního léta. Ke splnění prvního kroku svého projektu potřebovali tři a půl dne a každý z nich pršelo, přesto je lezení v italských Dolomitech okouzlilo.

Foto: Damiano Levati

Druhá, Pan Aroma, se také nachází v italských Dolomitech. "V životě jsme tam nebyli a najednou dvakrát za sebou," říkají Pouovi. Ve zlatém věku horolezectví zde například Cassin lezl nejsložitější horolezecké linie své doby. Jako zatím jeho poslední následovník se zde zapsal Alex Huber se svými cestami Bellavista a Pan Aroma. Obě se nacházejí ve velkém převisu na Cimě Ovest. Jestliže první část alpské trilogie byla perfektní, vertikální vápenec, pak tato cesta byl jeden obrovský převis v lámavé skále. V Solo Per Vecchi Guerrieri se počítá s dlouhými pády do nýtů, v Pan Aroma se počítá s dlouhými pády do skob. Takže jistou podobnost zde lze vysledovat...

Sourozenecká dvojice Pouových o bratrech Huberových napsala, že vždy byli měřítkem v jejich kariéře. Pokud zrovna nelezli Eneko a Iker nějaký vlastní projekt, vždy se pokoušeli zopakovat nějakou cestu od Huberů.

Foto: Damiano Levati

Pan Aroma si 8c na svých 500 metrech skutečně zaslouží. Klíčové délky byly dvě. Obě v převisu, 8b+ a 8c. Ale ani ostatní délky nebyly procházkou růžovým sadem. Skoro všechny byly rozlámané a odjištěné skobami, o kterých Pouovi prohlásili, že „je rozesmály.“ V každé z délek prý bylo zakázáno padat.

Druhou část trilogie zvládli poměrně rychle. Stačily jim tři dny na sedm délek a jeden navíc, aby vystoupili až na vrchol. Oba věděli, že po vylezení prvních sedmi nejnáročnějších délek mají technicky cestu v kapse, ale potom stále ještě zbývá 300 metrů. Když v podvečer dokončili Pan Aroma spolu s dvěma následujícími délkami, které je dovedly až ke Cassinovu traverzu, přišla bouřka následovaná pádem kamenů. Rozhodli se proto raději zabivakovat. Bez karimatek, spacáků. Každý z nich povečeřel dva kousky čokolády a voda jim také pomalu docházela. Noc rozdělují do třech fází: 1. každý spí odděleně, 2. spí společně v pozici tzv. Lžičky, 3. objímají se jako milenci. Přesto přese všechno jim byla taková zima, že nezamhouřili oka. Následujícího rána jim k dokončení výstupu stačily tři hodiny. Jejich následující kroky vedly k Mnichovu za Alexem a bavorským pivem.

Foto: Damiano Levati

Třetí etapa alpského projektu zavedla bratry na švýcarskou půdu, konkrétně do Wendestocku. Se Švýcarskem už lezeckou zkušenost měli. Dokonce přímo s touto oblastí, kde se o cestu Zahir pokoušeli už v roce 2007.

Foto: Damiano Levati

Nejhorší se jim zdál fakt, že lézt ve Švýcarsku pro ně nikdy nebylo snadné. Počasí je velmi nestabilní, cesty snadno navlhnou, nástupy jsou obvykle velmi dlouhé… A další věc, která jim ne úplně vyhovovala, bylo načasování. Na vápencovou stěnu orientovanou na jih, se dostavili příliš brzo. Byla polovina srpna.

„Naše nejhorší obavy se naplnily,“ píší ve své zprávě. „ Dostalo se nám trochu ode všeho. Během 20 dní se teploty vyšplhaly až na 33°C, pršelo sedm dní v kuse a nasněžilo 30 centimetrů. V těchto podmínkách se nám zdálo nesmyslné cestu vůbec zkoušet.“ Nástup byl velmi prudký, mezi kameny a travou. Pád znamenal zastavit se až na parkovišti 600 metrů pod nimi.

Foto: Damiano Levati

„Nakonec nám trvalo zdolání cesty Zahir čtyři dni. Jenže čtyři dny rozložené do dvaceti.“Cesta Zahir je velmi technická a prudká. “Nejvíc ze všeho nás překvapila svou obtížností,“ shodují se oba. Ve všech délkách jsou od sebe jištění vzdálená několik metrů. Vždy, když hrozil pád, bylo to na velmi exponovaném místě.“ Šest let trvalo prvolezcům, než přelezli celou tuto krásnou linii. Prý je to znát na každém metru lezení.

Foto: Damiano Levati

Po svém výkonu odjeli do rakouské vesničky Felkirch. Tentokráte nenavštívili lezce přímo spojovaného s cestou, kterou právě dokončili, ale vydali se za legendou devadesátých let Beatem Kammelanderem, aby se podělili o své zážitky z Wendestocku.

Video z lezení cesty Zahir možno shlédnout zde:.

Všechny použité fotografie jsou pořízeny ze Zahiru.