Pod stěnu Kleiner Bratschenkopfu vede dobře zajištěná přístupová cesta, foto: Veronika Dušánková
Najít nástup do cesty nám dává psychicky i fyzicky dost zabrat. Přístup ke Kleiner Bratschenkopfu není na rakouské poměry skoro vůbec značen nebo jsme prostě jen slepí a ty modré puntíky na kamenech nevidíme.
Tudy někudy vede Techtl Mechtl , foto: Veronika Dušánková
Místo plánovaného času nástupu do cesty v osm hodin ráno jsme pod stěnami až po jedenácté dopolední. Po náročném průstupu vysokou a hustou klečí v teplotách kolem 30stupňů jsem nucena vypít půl litru vody a sníst jednu tatranku, což je celá polovina z mých potravinových zásob na celý tento den. Hlavní je ale pozitivní přístup k věci a batoh lehčí o celou polovinu jídla je dost velké plus. V půl dvanácté nastupuji do první délky s obavou a se slovy: „Snad to kdyžtak nějak dolezeme i s tou jednou čelovkou …..!“
Pohled na první štand, foto: Jan Polák
Albert Precht má už dlouho můj velký respekt. Tuto cestu vytvořil v roce 1986 sólo. Její linie tehdy vedla z rampy nad desátou délkou doleva do spleti nekompaktních koutů a komínů. V roce 2001 se sem vrátil s H.Neumayerem, cestu napřímili a vyvedli do krásných kompaktních ploten. V témže roce ji za pomoci S.Brachmayera sanoval. Cesta je v těžších pasážích dobře zajištěna. V lehčích délkách je fixního jistění méně, takže občas něco pro lepší pocit zakládáme. Štandy jsou osazeny většinou jen jedním borhákem.
V druhé délce, foto: Jan Polák
V první polovině cesty prolézáme samé kouty a komíny. V některých úsecích si člověk kvalitně protáhne třísla. Je to ale nádherné horské lezení se vším všudy. Člověk jen musí dávat pozor kam šlape a co bere do ruky, ne vše je stoprocentně pevné. Charakteru lezení to však neubírá na kráse. Člověk ani nemůže chtít, aby v 850metrové cestě nebyl nějaký ten volný šutřík.
Komíny a kouty v první části cesty, foto: Veronika Dušánková
Nad desátou délkou nás čeká ohromná police. Zjišťujeme, že máme dobrý čas, že to zatím jde dobře a dovolujeme si krátký kochací oddech. Bojíme se ale být příliš optimističtí, protože ty nejtěžší úseky cesty nás teprve čekají a expozice je tak mocná, že nás nutí k pokoře. Pomaličku documláme v ústech kousek tatranky a jdeme dál.
V sedmé délce pozor! Občas padá kamení., foto: Veronika Dušánková
Ve dvanácté délce to všechno víc než strašně duní. I přesto tahle délka patří k těm nejkrásnějším v cestě. Vzrušením a strachem zároveň chvílemi přestávám dýchat, což je strašně nepohodlné, ale neumím to ovládnout. Představa, že tenhle odštěp, ve kterém mám před sebou cvaknuté tři presky urvu, je děsivě silná. Naštěstí nejsem dost dobrý počtář a než si přepočtu kolik váží 1 kubík vápence a jaká je nosnost těchto dvojčat, dolézám na štand se slovy: „Bych se posr… lézt tuhle délku na prvním!“
Lezení v koutech střídají krásné plotny, foto: Veronika Dušánková
Pokračujeme dál a doslova si chrochtáme blahem v kompaktních plotnách. Sluníčko už tolik nepálí a pofukuje příjemný větřík. Nebe je bez mráčků a v celé dolině a stěně jsme zřejmě úplně sami. Báječný klid a atmosféra, která nám dovoluje vnímat jen sami sebe.
Délka s dunícími bloky je vstupní branou do horní části stěny, foto: Veronika Dušánková
V devatenácté délce si trochu špiním styl lezení a využívám možnosti AO. Musela bych se totiž jinak hodně vytáhnout a našponovat a vykroutit a pořádně zabrat a nastoupat vysoko nohama ..... a to se mi už nechce.
Dlouhý traverz za 6-, foto: Jan Polák
Na vrchol dolézáme v půl osmé večer. Pomaličku už se začíná stmívat. Neztrácíme čas a rychle motáme lana a žvýkáme poslední kousky sušenky. Chceme se tou sutí dolů dostat alespoň trochu za světla. Většinu našich úrazů jsme si totiž vždy způsobili na sestupech.
Štand nad třináctou délkou, foto: Jan Polák
Chvilku nám trvá než nalézáme prvního mužíka a dál už spíš podle citu sestupujeme na sever – na druhou stranu do sedla Schrammbachscharte a dále po značené cestě pod Torsäule do doliny Ochsenkar přes chatu Mitterfeldalm až na parkoviště Arthurhaus.
Čtrnáctá délka za 6-, foto: Veronika Dušánková
K autu přicházíme až někdy kolem 23hodiny. S ohledem ke spícímu parkovišti potichu zalézáme do spacáků a uždibujeme kousky okoralené Šumavy. Jsme tak unavení a spokojení, že už nemáme ani hlad.
V sedle Schrammbachscharte , foto: Jan Polák
Druhý den vylézáme ze spacáků až kolem 10hodiny. Rakouští důchodci kolem nás na parkovišti tiše našlapují a s úsměvem se baví pohledem na naše povalující se a nemohoucí těla. Když si v 11hodin dlouze vychutnáváme ranní kávu a snídani, přižene se silný déšť a bouřka, která nad Hochkönigem vydrží následující 3dny. Nám to už ale nevadí. My totiž máme vylezeno. :-)
Večerní sestup kolem Torsäule , foto: Jan Polák
Stejně mě dodnes udivuje, jak dobře jsme to tenkrát všechno stihli. Jak znám své tělo, je mi naprosto jasné, že bylo hnáno kupředu pouze tou šílenou představou studeného bivaku kdesi ve stěně a prázdného kručícího žaludku. :-)
Techtl - Mechtl topo, foto: Jan Polák
Zobrazit místo Hochkönig na větší mapě