Pro našince je to celkem daleko (12h cesty) a tak je třeba při dobré předpovědi konat rychle. Proto jsme s Peťem a Milanem vyrazili ve čtvrtek večer na tři dny do Chamonix tak, abychom využili periodu pěkného počasí a v pondělí ráno mohli znova do práce. Tento report je myšlen jako inspirace pro ty, kteří jsou jako my omezeni pracovní dobou, rodinou a jinými svazujícími povinnostmi.
Pokud hodláte řídit přes noc, je dobré mít pohodlné auto, jet aspoň ve třech a při řízení se střídat zhruba po 4 hodinách. Takhle jsme v pátek ráno v 6h dorazili do Argentiere (vesnička před Chamonix), sbalili se a první lanovkou vyrazili na Les Grands Montets (3233mnm).
Prudkým krátkým sjezdem se dostáváme pod hřeben vedoucí k Aiguille Verte, kde se rozhodujeme pro cestu Frendo - Ravanel Route (500m) na Aiguille Carrée (3716mnm).
Lezeme sice ve třech, ale souběžně, takže předbíháme dvě dvojky. Ač nás trochu bolí hlava z výšky a celonočního řízení, lezení je krásné a něco po poledni jsme nahoře.
Vaříme čaj, pojídáme sušenky a kocháme se výhledem na ledovec Argentiere a sedlo Chardonet, kudy vede slavná Haute Route.
Na druhé straně hřebene se vypíná Petit Dru a pomalu se probouzející jarní Chamonix.
Dvanáct slanění a trocha downclimbingu nás dovede zpět na nástup. Přesouváme se dále na nástup pod Aiguille Verte a za sílícího sněžení vaříme večeři.
Sobotní budíček nás vytáhne ze spacáků ve 2:00, nesněží a tak ještě za tmy lezeme první metry ledového kuloáru Couturiere na Aig. Verte. Východ slunce hřeje u srdce, ale jinak je pořádná kosa.
Po několika stech metrech odbočujeme do cesty Late to say I’m sorry (1000m) od Roberta Jaspera z roku 1994. Cesta vede příkrými ledovými koutky za 5+, volně lezené partie ohodnotili prvovýstupci za 5c a jednu délku přelezli technicky za A2. Ještě před poledním jsme pod A2 délkou. Mám 7 vklíněnců, 3 abalaky a 2 friendy – to znamená žádné hákování, ale volný odlez. Pustilo to na OS překvapivě snadno, ač některé prameny uvádí obtížnost volného přelezu M7+. Z toho bych aspoň půl stupně ubral.
Jako každý den se po obědě začíná kazit počasí a prachové lavinky se sypou čím dál častěji. Máme za sebou přes 600m lezení.
Do konce cesty zbývají délky v ledových žlábcích. Ještě vaříme rychle pití a ládujeme tyčinky, protože na to od rána nebyl čas.
V totálním kentusu dolézáme na konec cesty, všude kolem mlíko a prachové lavinky. Vzdáváme se výstupu na vrchol Aig. Verte a sestupujeme slaněním cestou. V kuloáru Couturier už jsou naštěstí udělány abalakovy hodiny od předchozích lezců.
Po necelé dvacítce slanění v neustálém spindriftu (kontinuální proud prachových lavinek) a něco downclimbingu jsme za tmy a sílícího sněžení zase šťastně na nástupu.
V neděli ráno v pět je opět nebe bez mráčku. Milan, nelyžař, se rozhoduje pro sestup do údolí lanovkou a my s Petrem si jdeme užít cestu NE couloir (400m) na Pointe de Gigord (3531). Opět nádherné výhledy na Aig. Sans Nom a Petit Dru.
Sjezd do Argentiere na lyžích v lezeckých botách a s těžkými batohy už je jen třešničkou na dortu.
Kolem třetí hodiny odpoledne vyrážíme zpět domů a jak jsem slíbil, tak v pondělí v devět ráno zase sedím v kanceláři a jen si tak říkám, jestli to všechno nebyl jen sen.
Čtvrtek 24.3.2011: 18:00, Brno, odchod z práce.
Pátek: Aiguille Carrée 3716 m, Frendo - Ravanel Route (500m): TD- / II / 5 / 85°.
Sobota: Grand Rocheuse (4102m), Too Late To Say I'm Sorry (1000m): V 5+, 5c, A2 (prelezeno volne za M7 OS).
Neděle: Pointe de Gigord (3531), NE couloir (400m): AD / II / 5a.
Pondělí: 9:00, Brno, příchod do práce.
Bača
Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme
Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat